Článek
To mě přesvědčilo. Chtěla jsem poznat místo takové, jaké skutečně je – bez turistického filtru. Jen jsem netušila, že moje neznalost místních zvyklostí způsobí takový malér.
Nejdřív ticho, pak pohledy
Už když jsem vstoupila, něco bylo jinak. Nikdo si mě nevšímal, ale ne v tom běžném smyslu – bylo to spíš jako by někdo zmáčkl tlačítko pauza. Místní seděli u dlouhých stolů, povídali si, jedli, pili… ale jakmile jsem vešla, rozhovory se ztišily. Posadila jsem se ke stolu, jak jsem zvyklá. Sama. To byl asi první problém.
Přistoupil ke mně starší muž, bez úsměvu. Řekl něco ve svém jazyce a pak jen anglicky dodal: „Plná. Pro jednoho není stůl.“ I když jsem na vlastní oči viděla volné místo, zůstala jsem zaskočená. Zkusila jsem se zvednout a vysvětlit, že mi to doporučila místní recepční. On se jen lehce uklonil a ukázal ke dveřím. Bylo jasné, že nemám zůstávat.
Zahanbená a zmatená
Vyšla jsem ven s pocitem studu a trochu i vzteku. Proč bych nemohla jíst sama? Co jsem udělala špatně? Až později mi došlo, že tahle restaurace nebyla určená jednotlivcům. U nich se jí společně – ke stolu se sedá jen ve skupině, rodině, nebo aspoň ve dvou. Jíst sám je považováno za smutné, skoro neuctivé. V tu chvíli jsem se cítila hloupě. Ale pořád jsem si říkala, že šlo jen o nedorozumění.
Několik dní nato jsem se znovu ocitla poblíž té restaurace. Po kratším vnitřním boji jsem vešla dovnitř – tentokrát s místní známou, kterou jsem mezitím poznala. A světe div se, usadili nás s úsměvem. Tentýž muž, co mě před pár dny vyhodil, se sklonil nad stůl a řekl: „Teď už víte, jak jíme. Vítejte.“
Z omylu se stala zkušenost
Ten večer byl jeden z nejpříjemnějších z celé cesty. Sdílené jídlo, smích, to, že se stoly spojily dohromady… Pochopila jsem, že nešlo o neochotu, ale o kulturní rámec, který jsem tehdy neznala. A že i když cestujeme s otevřeností, narazíme na zvyky, které nám mohou připadat tvrdé – dokud nepochopíme jejich důvod.
Nakonec jsem byla ráda, že mě tehdy „vyhodili“. Díky tomu jsem si odnesla víc než jen chutnou večeři – pochopení, že respekt není jen o slovech, ale i o tom, jak se chováme v prostoru, který nepatří nám.
