Článek
Zapisuju si poznámky do diáře, dělám si seznamy na nákupy a vždycky mám v kabelce všechno, co bych mohla potřebovat – od náplastí po nabíječku. Manžel Petr se mi kvůli tomu občas směje a říká, že jsem jako chodící pohotovost. Jenže pak přišel den, kdy ani moje pečlivé plánování nestačilo.
O víkendových nákupech za hranicemi jsme slýchávali od sousedů už dlouho. Paní Svobodová, co bydlí o patro níž, se chlubila, jak nakoupila ve Slubicích potraviny za poloviční cenu. Pan Novák zase přivezl z Kudowy celý kufr levnějších pracích prášků. S rostoucími cenami v Česku nám to začalo dávat smysl.
„Maruško, co kdybychom to taky zkusili?“ nadhodil jednou Petr u večeře. „Stačí jen naplánovat cestu, to je přece tvoje specialita.“
A tak jsem plánovala. Našla jsem nejbližší polské obchodní centrum, spočítala, kolik ušetříme na benzínu, sepsala seznam věcí, které se vyplatí koupit, a dokonce jsem se naučila pár základních polských frází. Vyrazili jsme v sobotu ráno – já, Petr a naše dcera Lucka, která se těšila, že si vyzkouší své tři roky staré znalosti polštiny ze školy.
Cesta byla příjemná, jen jsem si všimla, že Petr je trochu nervózní.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho, když jsme projížděli polskou hranicí.
„Ale nic, jen si říkám, jestli to není zbytečný výlet,“ odpověděl a bubnoval prsty do volantu. „Vždyť doma máme taky obchody.“
Ale jeho pochyby se rozplynuly, jakmile jsme dorazili do obchodního centra. Bylo obrovské, plné lidí a ceny opravdu byly nižší než u nás. Nakupovali jsme s nadšením – kávu, sladkosti, drogerii, oblečení pro Lucku. Petr dokonce našel krásnou koženou peněženku pro sebe, za třetinu ceny, než by stála doma.
„Vidíš, měla jsem pravdu,“ usmívala jsem se, když jsme s plnými taškami mířili zpět k autu. „To bude úspora!“
Parkoviště bylo plné aut, mnoho z nich s českými značkami. Zrovna jsme ukládali nákupy do kufru, když se k nám blížil starší muž v modré bundě.
„Przepraszam, państwo z Czech?“ oslovil nás lámanou češtinou. Přikývli jsme. Usmál se a začal vysvětlovat, že sbírá na nemocnou vnučku a že by byl vděčný za jakýkoliv příspěvek.
Podívala jsem se na Petra a viděla, jak sáhl do kapsy. Vždycky byl citlivý na příběhy o dětech v nouzi, zvlášť od té doby, co máme Lucku. Jenže než stačil něco říct, přiběhla k nám mladá žena a začala na muže křičet polsky.
V tom zmatku jsem si nevšimla druhého muže, který se nenápadně přiblížil z druhé strany. Až když Petr vykřikl: „Moje peněženka!“ bylo pozdě. Oba muži i žena už byli v davu a mizeli mezi auty.
Stáli jsme tam jako opaření. Ta nová kožená peněženka byla pryč a s ní i všechny peníze, které jsme si vzali na nákupy a které nám ještě zbyly – asi pět tisíc korun. Navíc doklady, platební karta… Petr byl bledý jako stěna.
„Mami, co se děje?“ ptala se vystrašeně Lucka. Nemohla jsem jí ani odpovědět.
Následující hodiny byly jako zlý sen. Hlášení na policii v jazyce, kterému jsme sotva rozuměli. Telefonáty do banky kvůli zablokování karty. Hledání peněz, které jsem měla naštěstí schované ještě v kabelce, abychom vůbec měli na benzín zpátky. Lucka celou cestu domů plakala a já měla co dělat, abych se držela.
Když jsem ten večer uložila konečně spící Lucku, sedla jsem si s Petrem v kuchyni. Tašky s nákupy stály nerozbalené v předsíni. Najednou se mi zdálo absurdní, že jsme jeli 200 kilometrů kvůli levnější kávě, a přišli jsme o několikanásobek toho, co jsme „ušetřili“.
„Vzpomínáš na ten článek, co jsi mi ukazovala? O té ženě, co měla problémy s učitelkou svého syna?“ zeptal se náhle Petr.
Přikývla jsem, trochu zmatená tou změnou tématu.
„Ona se rozhodla bojovat, postavit se za své dítě, i když to bylo těžké,“ pokračoval. „A my teď taky musíme. Nenecháme si tím zkazit život. Zítra vyřídíme nové doklady a poučíme se.“
Měl pravdu. Ta ztráta byla bolestivá, ale nebyla to katastrofa. Stejně jako ta žena v článku, i my jsme se museli postavit negativní zkušenosti a jít dál. Možná už nikdy nepojedeme na nákupy do Polska. Možná budeme opatrnější, když nás někdo osloví na parkovišti. Ale jedno vím jistě – žádná peněženka, žádné peníze nemají takovou hodnotu jako pocit, že jsme jako rodina spolu a v bezpečí.
A tu noc, kdy jsem nemohla usnout a přemýšlela o všem, co se stalo, jsem si uvědomila, že nejcennější věci si s sebou nosíme uvnitř. A ty nám nikdo ukrást nemůže.
