Článek
Byl to úplně obyčejný pátek. Týden za námi, v kanceláři jsme si plácali na rozloučenou a kolega navrhl, že bychom mohli zajít na skleničku. „Jen na chvilku,“ řekl jsem si. Vyčistit si hlavu, trochu si postěžovat, zasmát se. Což o to – víno bylo dobré, místo útulné a nálada příjemná. Až do chvíle, kdy jsem mezi hosty u vedlejšího stolu zahlédl někoho, koho jsem už nikdy nechtěl potkat.
Nejdřív jsem si nebyl jistý. Jen úhel pohledu, jen podobnost. Ale pak se otočila. A nebylo pochyb. Byla to ona. Žena, která ve mně zanechala víc otazníků než vzpomínek. Někdo, komu jsem kdysi věřil víc než sám sobě, a kdo odešel bez vysvětlení. Beze slova. Jen s tichým koncem, který dlouho nedával smysl.
Zatímco kolega vyprávěl historku z práce, já přestal vnímat. Sledoval jsem ji koutkem oka. Změnila se. Vlasy měla kratší, oči unavenější. Smála se, ale jinak. Tišeji. Vedle ní seděl muž, nenápadný, ale opřený o její rameno s jistotou, která bolela.
Nešlo to zastavit. Všechno se mi začalo vracet – naše dlouhé večery, chvíle, kdy jsme plánovali společnou budoucnost. A pak ten zmatek, když beze stopy zmizela. Když přestala odpovídat. Žádný rozchod, žádné vysvětlení. Jen ticho, které ve mně zůstalo celé měsíce.
Nikdy jsem neměl odvahu to řešit. Nepsal jsem jí. Nevolal. Jen jsem to v sobě dusil a doufal, že čas to odnese. Až doteď jsem si myslel, že se mi to i docela dařilo. Ale tenhle večer mi ukázal, že některé věci zůstávají uvnitř, jen čekají na spoušť.
Naše pohledy se na chvíli potkaly. Neuhla. Ani se neusmála. Jen se dívala. A já taky. Nepotřebovali jsme slova. Všechno, co jsme neřekli tehdy, bylo mezi námi i teď. Ticho, které tentokrát nemělo co skrýt.
Dopil jsem víno a zvedl se. Omluvil jsem se kolegovi a řekl, že musím jít. Nechtěl jsem vysvětlovat. Nešlo to. Ulice venku byla studená, ale ten vzduch jsem potřeboval. Šel jsem pomalu a cítil, jak se mi zase špatně dýchá. Ne z lásky. Z bolesti.
Ten večer mi připomněl, že některé rány nejsou vidět, ale pořád bolí. A že i obyčejná sklenka vína může otevřít dveře, které jsme si mysleli, že už jsme dávno zavřeli.
