Článek
Dopoledne jsme s dcerou stihly snídani, trochu jsme se smály tomu, jak se jí zase podařilo připálit toust, a pak jsme se v klidu připravily na její odjezd. Jela za babičkou, kterou má moc ráda, a na kterou se vždycky těší. Vlak, který jsme vybraly, jezdí přímo – bez přestupů, bez složitostí. Nebyl důvod se bát. Aspoň jsem si to myslela.
Na nádraží jsme dorazily včas. Dali jsme si ještě kafe z automatu, objaly se a já ji nechala nastoupit. Mávla mi z okna a já šla domů s dobrým pocitem, že všechno proběhlo, jak mělo. Jenže asi za půl hodiny mi začal zvonit telefon. Dcera. Plakala. A slova, která mi řekla, mi znějí v hlavě dodnes: „Mami, já jsem v jiným vlaku… a já vůbec nevím, kam jedu.“
Ten moment se ve mně všechno sevřelo. Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Jenže pak jsem poznala, že tohle žádná legrace není. Slyšela jsem, jak se kolem ní ozývají cizí hlasy, někoho se ptala, kde to vlastně jsou, a nikdo jí moc nerozuměl. Prý vlak zastavoval někde u Uherského Hradiště. Což by sedělo – kdyby jela na opačnou stranu. Místo k babičce na Vysočinu se dostala kamsi na jihovýchod. Spletla si nástupiště. A já si v ten moment uvědomila, že je všechno špatně.
Nejhorší na tom bylo, že jí nefungovala přesně lokalizace v mobilu. Signál kolísal, a protože měla slabou baterii, začala panikařit. Měla jsem chuť sednout do auta a jet jí naproti, jenže kam? Sama netušila, kde vystoupit, a nikdo z cestujících jí pořádně nebyl schopný říct, co je to za spoj. A já doma bezmocně koukala do online jízdních řádů a snažila se zjistit, který vlak mohl z daného nástupiště v daný čas odjet. Začala jsem volat na infolinku Českých drah. Až tam mi potvrdili, že opravdu ve stejný čas odjížděl z vedlejší koleje mezinárodní rychlík na Slovensko.
V tu chvíli mi úplně vyschlo v ústech. Říkala jsem si, že to snad není možné. Že to nemůže být pravda. Jenže byla. Moje patnáctiletá dcera, která v životě nejela sama dál než do sousedního města, seděla ve vlaku, který mířil do jiné země. Bez pasu, bez eura, jen s mobilem a kartičkou pojišťovny. A s očima plnýma slz.
Snažila jsem se zachovat klid, i když jsem uvnitř byla na pokraji hysterického záchvatu. Telefon jsem měla přilepený na uchu, zatímco jsem přes jiný mobil psala manželovi, který byl zrovna někde na výletě s kamarády. Trvalo několik dalších minut, než mi dcera znovu zavolala a řekla, že jí jedna paní poradila vystoupit v Trenčíně. Prý že je to větší město a že odtamtud určitě něco pojede zpátky. Byla jsem ráda, že se konečně ozvala nějaká rozumná duše. Ta paní jí dokonce pomohla najít spoj, který jede zpátky do Česka, i když s přestupem. A slíbila, že jí pomůže se zorientovat.
Ta hodina, než se mi znovu ozvala, že sedí ve správném vlaku směrem domů, byla jako rok. Hlava mi jela na plné obrátky. Představovala jsem si všechny možné scénáře. Co když někde zabloudí? Co když jí někdo ublíží? Co když omylem vystoupí někde, kde už žádný další spoj nejede? Nejhorší na tom všem byla ta bezmoc. Matka, která nemůže pomoct, protože je od dítěte desítky kilometrů daleko, navíc bez přesného určení místa, kde se to dítě právě nachází.
Když mi dcera konečně napsala, že vlak jede správným směrem, rozplakala jsem se. Úlevou. Strachem. Vztekem na sebe, že jsem ji vůbec pustila samotnou. A taky mi došlo, jak moc jsme si zvykli na to, že všechno funguje. Že mobil nás lokalizuje, že vlaky mají informační tabule, že se věci dějí podle plánu. Ale pak přijde jediný detail – špatné nástupiště – a všechno se během pěti minut zhroutí.
Do večera jsme spolu ještě několikrát mluvily. Vždycky jen krátce, abych šetřila její baterii. Dozvěděla jsem se, že cestou zpátky musela přestoupit v nějaké malé slovenské stanici, kde nebyl ani automat na jízdenky, ani pořádná čekárna. Jen tak tam stála, v cizí zemi, a čekala na vlak domů. Nikdy jsem nebyla víc vděčná obyčejnému průvodčímu, který jí s tím přestupem pomohl. Prý jí dokonce dal i vodu a ptal se, jestli má u sebe nějaké peníze. Neměla. Ale měl pochopení. A hlavně – lidskost. V ten moment to byla ta největší výhra.
Když jsem ji večer viděla vystupovat z vlaku na našem nádraží, vypadala unaveně, ale v pořádku. A v očích měla úplně jiný výraz, než ráno. Už to nebyla ta bezstarostná holka, která si nese batoh a poslouchá hudbu. Najednou to byla někdo, kdo ví, co to je opravdový strach. A taky někdo, kdo pochopil, že dospělost není o tom, že si můžeš jet sám, kam chceš – ale že víš, jak se z toho dostat, když se něco pokazí.
Doma jsme se objaly. Pevně. Beze slov. A pak mi tiše řekla: „Mami, už nikdy nikam nepojedu bez toho, aniž bych ti poslala fotku vlaku.“ A já se usmála. Protože v tu chvíli jsem věděla, že jsme obě o něco silnější.
