Článek
Ale dnes, když se dívám na to, co se děje kolem smrti mladé ženy, kterou tolik lidí znalo, milovalo, sledovalo, cítím jen jedno – stud. A smutek. Nejen z toho, že odešla. Ale z toho, jak s tím zacházíme. Protože když někdo přijde o dceru, nemá stát před domem se slunečními brýlemi proto, aby skryl bolest před objektivem. Má mít právo na ticho. Na soukromí. Na smutek, který nemusí vypadat podle tabulek. A rozhodně ne pod drobnohledem těch, kteří se neptají, jak pomoci, ale jen kam postavit stativ.
Dáda odešla do bytu své dcery a během deseti minut ji vyfotili desetkrát. Zepředu, zezadu, s taškou, bez tašky. Před domem, za rohem, se sklopenou hlavou. Nešlo o úctu. Nešlo o dokument. Šlo o záběr. O výřez z bolesti, který se dobře prodá. A přitom – co jsme čekali? Že se bude usmívat? Že rozdá pár vět novinářům a pak pokrčí rameny, jako by se stalo něco běžného? Když rodiče přijdou o dítě, svět se jim zhroutí. A každá minuta, kterou pak žijí, je přežíváním. Ne hrdinstvím. A už vůbec ne veřejným divadlem.
Fotili rakev. Fotili auto pohřební služby. Fotili vchod, ze kterého někdo vyšel se sklopenýma očima. A pak napsali, že „rodiče působí zdrženlivě“. Co to vůbec znamená? Jak má vypadat správně truchlící rodič? Má křičet? Má brečet na veřejnosti? Má se zhroutit před kamerou, aby si někdo řekl: aha, tak to je správné? Možná bychom si měli upřímně přiznat, že žádný správný způsob neexistuje. Že bolest vypadá u každého jinak. A že někdy je největším projevem síly to, že vůbec vstanete z postele a jdete ven. I když víte, že na vás čeká svět, který místo obejmutí zvedne objektiv.
Ne, neměla by to být naše realita. Nemělo by to být tak, že člověk nemůže projít chodbou vlastního domu, aniž by mu někdo fotil ruce, oči, nohy. Ne kvůli památce. Ale kvůli titulkům. A pokud se někdo rozhodne mlčet, tak by to neměl být důvod ke spekulacím. Mlčení není podezřelé. Mlčení je někdy jediná možnost, jak nezkolabovat.
Říkají, že Dáda mlčela. Že tatínek Aničky stál stranou. Že vypadali „zdrženlivě“. Ale co jiného měli dělat? Smát se? Vysvětlovat? Poděkovat, že to celé bude na titulní straně? Rodiče přišli o dítě. O dceru, kterou milovali. O dívku, kterou vychovali, kterou drželi za ruku, když se bála, které foukali na rozbitá kolena. A teď ji musí pohřbít. A k tomu čelí záplavě blesků a foťáků. A tlakům, jak by jejich smutek měl vypadat.
Tohle není normální. A nemělo by být. Protože smrt není zábava. A ztráta není příběh k rozkliknutí. A když se někdo podívá do kamery s prázdným pohledem, neříká tím – „nezáleží mi na tom“. Říká tím – „už nemám sílu ani na slova“. A právě v tu chvíli bychom měli mít tolik slušnosti, abychom sklopili zrak. Ne vyfotili další detail.
Dáda byla zdrcená. Viděli jsme to. Bylo to v jejím postoji, v jejím tichu, v tom, jak držela tašku, jako by v ní byla poslední jistota. Ale místo ticha přišly otázky. Co říkala? Kam šla? Kdo s ní byl? Kde byli ostatní? A já se ptám – proč? Co z toho máme? Je tohle opravdu to, co potřebujeme vědět, když někdo ztratí dítě? A proč nestačí říct: „Je nám to líto.“ Proč musíme vědět i to, kolik kroků ušla a jestli se rozhlédla?
Rodiče, kterým zemře dítě, by měli mít jediné – bezpečí. Prostor. Čas. A soucit. Ne foťák v obličeji. Ne komentáře na sociálních sítích. Ne zkoumání každého slova. Protože i kdyby stáli tři dny v koutě a neřekli jediné slovo, je to pořád míň, než kolik bolesti už unesli.
A tak prosím – zkuste se na chvíli vžít do jejich místa. Představit si, že je to vaše dcera. Že vám právě řekli, že odešla. Že jedete do jejího bytu. A že u dveří čekají lidé s kamerou. Jak byste se cítili? A co byste chtěli, aby se s vámi dělo?
Já vím, že nežijeme v ideálním světě. Ale to neznamená, že bychom měli přestat být lidmi. A že bychom neměli umět říct – dost. Ne teď. Ne takhle. Ne jim.
Dopřejme jim ticho. A důstojnost. A dejme si sami otázku, jestli opravdu potřebujeme vidět fotku smutku, abychom pochopili, že bolí.
