Článek
Když se ohlédnu zpět, vidím svou babičku jako ženu plnou života a energie. Bylo jí 73 let, ale svůj věk brala vždy jako obyčejné číslo v občance, na které nikdy nebrala ohledy. Byla plná energie, dobré nálady, nikdy nebyla smutná a žila aktivním stylem života. Ráda plavala, chodila cvičit a milovala nakupování. Babička byla vyhlášená pekařka, která pekla buchty každý den. Milovala to, byla to její vášeň a vždy zůstaly jen prázdné talíře.
Moje babička byla nejlepší pekařka na vesnici
Babiččiny koláče? To byla kapitola sama pro sebe. Celá naše vesnička znala její pekařské umění. „Vždycky jsem se těšila na víkendy u babičky. Už od rána se z kuchyně linula vůně čerstvě upečených koláčů. Babička mě učila, jak správně zadělat těsto a jak poznat, kdy je buchta upečená.“ Kromě pečení měla babička vášeň pro zahrádkaření. Její zahrada byla plná barev a vůní. Pěstovala bylinky, zeleninu a nádherné květiny. Naučila mě, jak si zasadit hrášek nebo jahody. Vždy jsme spolu pečlivě sledovali, jak rostou a jak se mi podařilo vypěstovat novou bylinku.
Měla jsem radost, protože babička mě naučila tolik věcí, které bych se doma, tedy ve městě, nikdy nenaučila. Babička měla přehled o všem, co se týkalo zahrádkaření a já se to naučila od ní. Babička byla také skvělá vypravěčka a když mi začala popisovat její historky z mládí, dokázala jsem sedět vedle ní a poslouchat je celé hodiny. Dokonce mi vyprávěla o tom, jak za války schovávali jídlo před vojáky, nebo jak se seznámila s dědou na vesnické zábavě, kde se potkali. Prý si o něm myslela, že je namyšlený podivín, ale nakonec z toho byla láska na celý život. Díky babičce jsem pochopila, jak lidé dříve žili, ale také to, jaký život měla ona sama.
Její nemoc nám změnila navždy život
Když najednou přišel ten osudný den, netušila jsem, že nám to doslova změní život. Vše začalo ve chvíli, kdy babička zapomněla, proč šla do obchodu. Zpočátku jsme to brali na lehkou váhu. Vždyť kdo občas něco nezapomene? Ale postupně se začaly objevovat další příznaky. Babička jednoho dne vyrazila za svojí sestrou, která už ale nežila. Když jsem jí to říkala, začala se semnou dohadovat, že to není pravda. Vůbec nevěděla, jaká je realita. Poté začala opakovat stejné otázky během několika minut. Měla problémy s počítáním peněz a nevěděla, kde má doma kuchyňské potřeby. Když jsme zašly společně k lékaři, nečekala jsem, jaká diagnóza z něho vejde.
Že má babička Alzheimera, by mě ani ve snu nenapadlo. Nemohla jsem uvěřit, že moje energická, vitální babička by mohla trpět takovou nemocí. Postupně jsem sledovali, jak se babička mění. Zapomínala recepty, které dříve znala nazpaměť. Když začala vařit, dostala se do stavu, kdy na to zapomněla a klidně odešla ven. Několikrát málem vyhořela a my jsme si uvědomili, že se tato situace musí rychle řešit. Nejhorší bylo, když babička zapomněla, kdo jsem. Vždycky jsme si byly tak blízké a najednou se na mě dívala jako na cizí osobu.
Babička odešla a já děkuju za vše
Přesto jsem v babičce stále viděla tu laskavou duši, která mi dala celý svůj život. Život s babičkou v posledních letech byl náročný, ale také obohacující. Jen díky tomu, že jsem se o ní starala až do jejího odchodu, jsem se naučila trpělivost, pokoru, lásku a empatii. Uvědomila jsem si, že si musím vážit věcí, které jsou tady a teď. I když mě babička minulý rok před Vánocemi sice opustila, ona je tu stále semnou. V receptech, které mě naučila, v příběhu, který mi řekla, ale také v lásce, kterou mi dala.
Alzheimerova choroba jí sice vzala vzpomínky, ale nemohla vzít lásku, kterou cítila. Pokud máte ve svém okolí někoho s touto nemocí, tak si pamatujte, že i když se člověk mění, jeho duše zůstává. A i když to může být těžké, každý moment s nimi je vzácný. Protože láska, ta zůstává navždy. A já bych své babičce chtěla poslat tam nahoru jednu jedinou větu: Děkuji za to, že jsi tady pro mě byla, babičko!
Zdroje: autorský text a vlastní příběh
