Článek
Život bez práce – příběh romské rodiny z Ostravy
Sedím na gauči, v ruce držím cigáro a přemýšlím, co dneska podnikneme. Venku je hezky, ale my se nikam neženeme. Proč bychom taky měli? Práce není v našich žilách, nikdy nebyla a nikdy nebude. My jsme se naučili systém obcházet chytře. Jsme šestnáctičlenná rodina, bydlíme pohromadě a stát nám každý měsíc pošle pěkných 50 tisíc. Když je třeba, „půjčíme“ si na úřady děti od sousedky Eržiky, ať to vypadá ještě líp.
Jak jsme to zařídili?
Jsme chytří. Sehnali jsme si právníka, který přesně věděl, na co máme nárok. Stačilo pár podpisů, správně vyplněné papíry a všechno běží jako po másle. Nejsme hloupí, proč bychom měli chodit do práce, když stát dává?
Co všechno tedy bereme?
✅ Přídavky na děti – Máme pět vlastních a občas započítáme i děti od rodiny. Na každé dítě to sype, tak proč ne.
✅ Příspěvek na bydlení – I když bydlíme v bytě, který patří rodině, úřady posílají pěkné peníze na nájem.
✅ Dávky v hmotné nouzi – Práce nemáme, takže papírově jsme chudí. To znamená extra dávky.
✅ Příspěvek na živobytí – Jíst se musí, cigára a alkohol taky něco stojí, ale úřady se o nás postarají.
✅ Doplatky na energie – Elektřina, voda, plyn, všechno něco stojí. Ale když správně podáte žádost, stát vám na to přispěje.
✅ Jednorázové dávky – Každou chvíli se objeví nějaká nová možnost, jak si zažádat o extra peníze. Stačí se zeptat.
Celkem? 50 tisíc měsíčně. Někdy víc, někdy míň, ale na pohodlný život to stačí.
Jak vypadá náš den?
9:00 – Vstáváme, jak se nám chce. Žádné budíky, žádná práce. Dáme si ranní kafe, zapálíme cigáro a pustíme televizi. Děcka lítají po bytě, ale kdo by to řešil?
11:00 – Jdeme na úřady. Dneska máme v plánu vyřídit nový příspěvek. Bereme s sebou děti, ať to vypadá vážněji. Když úřednice vidí matku s pěti dětmi, co pláčou a tahají ji za sukni, hned je měkčí. Když se tváří přísně, zvýšíme hlas, začneme si stěžovat na diskriminaci a ono to nějak projde.
13:00 – Nákupy. Jdeme do supermarketu. Když peníze nestačí, vezmeme si něco „bokem“. Když nás chytí, děláme, že nerozumíme, nebo zavoláme bratrance, který hned začne křičet, že je to diskriminace. Většinou nás pustí.
15:00 – Volná zábava. Sedíme venku, povídáme si s ostatními. Někdo přinese lahev něčeho dobrého, zapálíme další cigáro a smějeme se těm, co makají za pár tisíc měsíčně.
18:00 – Večeře a večerní zábava. Zapneme televizi, pustíme si filmy nebo hudbu. Děti si dělají, co chtějí, stejně je nikdo neřeší.
Co když je problém?
Někdy se stane, že úřady začnou moc šťourat. Třeba chtějí doklady, nebo říkají, že už na něco nemáme nárok. Co v takovém případě?
1️⃣ Jdeme ve velkém. Vezmeme s sebou celou rodinu, sousedy, děti. Na úřadě uděláme rámus, ať si nás všimnou.
2️⃣ Hrajeme na emoce. Matka začne brečet, že nemá čím nakrmit děti. Děti se naučily fintu – když slyší „úřad“, začnou na povel plakat.
3️⃣ Křičíme o diskriminaci. Jakmile se něco nelíbí, hned křičíme, že nás gadžové utiskují. Často to pomůže.
4️⃣ Když je nejhůř, jdeme k právníkovi. Máme právníka, co se vyzná. Napíše papíry, podá stížnost, pohrozí soudem. A ono to projde.
Proč bychom měli pracovat?
Podívejme se na to logicky. Průměrná mzda v Ostravě je kolem 20–30 tisíc měsíčně. A to člověk musí vstávat, makat, dodržovat pravidla. My máme 50 tisíc, a přitom se nemusíme omezovat.
Ať si Češi chodí do práce. My si život umíme zařídit jinak.
*****
Děkujeme čtenářce za její životní příběh, který ukazuje, že život není jenom o práci. Nejedná se o návod.
Zachovejte prosím slušnost v diskuzi.
Jsme i na instagramu, přidejte se zde.
