Článek
Mám takový zvláštní pocit, hraničící s jistotou, že jsme svědky zajímavého fenoménu. Majitelé elektromobilů si totiž pravděpodobně osvojili zvláštní schopnost. Dokážou jakýkoliv nedostatek svého vozu přetvořit ve výhodu. Možná je to instinkt sebezáchovy. Když už člověk investuje miliony do něčeho, co mu život nijak neulehčuje, musí si v hlavě vytvořit aspoň příběh o tom, jak to vlastně dává smysl. Jen si přečtěte diskuzi pod nějakým článkem.
Na dálnici „stovkou“
Začíná to třeba už na dálnici. Každý, kdo jel někdy elektromobilem, ví, že jakmile překročíte rychlost 100 - 110 km/h, začne se dojezd ztrácet rychleji než peníze na účtu po návštěvě superchargeru. Ale přiznat, že musím jet pomalu, protože jinak bych nedojel? To by bylo moc přímočaré. Místo toho elektromobilista říká: „Stejně není kam spěchat! K čemu se honit? Raději si jízdu užiju.“
Vyřídím si emaily, podívám se na film
Pak je tu nabíjení. To trvá v lepším případě dvacet minut, v horším i hodinu. Na benzince jsem zvyklý natankovat za tři minuty a jet. Ale elektromobilista si našel jiný pohled: „Já si u toho aspoň dám kafe, vyřídím e-maily nebo se podívám na seriál.“ Takže ve světě elektromobilů se z nuceného čekání stává benefit! Nikdy mě nenapadlo, že si můžu zlepšit život tím, že mi bude trvat déle dostat se z bodu A do bodu B.
Ekologie? Mýty a polopravdy
Další oblíbený argument: ekologie. „Jezdím zeleně!“ hlásají hrdě majitelé bateriových vozů. Ale ruku na srdce, někde se to lithium musí vytěžit, někde se ta obří baterie musí vyrobit, a jednou se musí i zlikvidovat. Ale to už není problém elektromobilisty, ten má přece čisté svědomí. A že výroba těchto aut vyžaduje mnohdy víc energie než u spalováků? To je přece jen nepodstatný detail.
Elektromobilista prý jezdí skoro zadarmo. Tak určitě…
A pak tu máme oblíbenou mantru: „Jezdím skoro zadarmo!“ Na každé diskusi o elektromobilech se najde někdo, kdo se chlubí, že zná všechny možné finty, jak dobíjet za hubičku. Stačí mít fotovoltaiku, bydlet na správném místě, trefit zápornou cenu elektřiny, připojit se na nabíječku zaměstnavatele… Jenže většina lidí bydlí v bytech a dobíjí z veřejných stanic, kde cena za kilowatthodinu dávno přerostla rozumné hranice. Není divu, že automobilky přestaly novinářům dávat k elektroautům nabíjecí čipy – teprve teď novináři vidí realitu.
To není lhaní, to je jen jiný úhel pohledu
Takže až zase uslyšíte, jak je nabíjení skvělé, protože si u něj můžete sníst oběd, nebo jak je 110 km/h vlastně ideální cestovní rychlost, protože se nikam neženete, vězte, že jste svědky fascinujícího psychologického jevu: racionalizace. A tu mají elektromobilisté zmáknutou dokonale.
