Článek
Co si budeme povídat. Navštívit vánoční trh na pražském Staroměstském náměstí patří k tradičním předvánočním „povinnostem“. Jenže tahle povinnost je rok od roku dražší. Letos jsme opět vyrazili ve čtyřech a stálo mě to 2.950 korun. Je to hodně nebo málo? Záleží na úhlu pohledu. Pro zahraniční turisty je útrata cca 130 € pro čtyři lidi asi marginálie, pro obyčejnou českou rodinu to představuje víkendový nákup, a tedy docela velký zásah do rodinného rozpočtu.
Asi tradičně jsme nejvíce utratili za pečenou šunku. Mám ji strašně rád. Ale dal jsem za ní skoro 300 korun. No, za kousek masa, okurku, křen a chleba, to vše na papírovém tácku, to není zrovna levná záležitost. Do peněz nám také „vlezly“ bramboráky. Ty jsou totiž na váhu, takže nesmí překvapit, že bramborák může přijít i na dvě stovky. Až později jsme našli stánek s cenou bramboráku 150,- korun bez ohledu na váhu. Nechybělo samozřejmě několik svařáků, pečené kaštany, punč a bombardino, a dvoutisícovka byla pryč.
Nevadí, blízko je několik bankomatů, takže jsem došel načerpat další zásobu bankovek, ale z cen jsem byl trochu roztrpčen. To jsem ale netušil, že než jsem se vrátil, koupila manželka čtyři špejle s bramborovou spirálou. Za mě to je největší lumpárna trhů. Jedna brambora na špejli totiž přijde na 100 až 120 korun. Prodat deset brambor za tisícovku, to je obdivuhodný výkon. Ale když se to prodává, tuhle cenotvorbu chápu.
Jenže při procházení mezi stánky jsem si uvědomil ještě něco jiného. Jak moc se původní smysl vánočních trhů vytrácí. Z místa, kde si lidé dříve kupovali drobné rukodělné dárky, perníčky nebo ořechy v cukru, se stal dokonale vyladěný stroj na peníze. V nabídce dominuje jídlo, které je sice voňavé, efektní a ideální k fotce na Instagram, ale s tradicí nebo řemeslem má často společného jen minimum. Čím dražší ingredience, tím lepší obrat. A mezi lidmi se roztahuje zvláštní atmosféra uspěchaného konzumu, která má k poklidnému adventnímu rozjímání hodně daleko.
A právě tohle je možná ten největší paradox. Vánoční trhy lákají na kouzlo Vánoc, na návrat k tradicím a rodinné pohodě, ale realita je spíš jakýsi festival spotřeby. Člověk se tam necítí jako účastník adventní slavnosti, ale jako zákazník v obřím open air obchodním centru. Není to přitom vina jen provozovatelů. Je to obraz doby, která potřebuje, aby všechno mělo svou cenu a každý okamžik svůj účtenkový kód. Možná by ale nebylo špatné zkusit se zastavit, nedat dětem do ruky další spirálovou bramboru, ale třeba si společně zazpívat koledy a připomenout si, proč ty svátky vlastně slavíme.
