Článek
Jsme spolu patnáct let. Život s mojí ženou nikdy nebyl nudný, ale jakmile děti povyrostly a doma se začalo rozprostírat ticho, kterému dřív kraloval křik a smích, začali jsme zjišťovat, co nám vlastně zůstalo. Láska, přátelství, respekt – všechno tam pořád je. Ale pod tím vším začalo cosi jemně bublat. Tichá zvědavost. Možná i touha. A taky odvaha si to konečně přiznat.
Jednou večer, když jsme seděli na terase a víno teklo víc než obvykle, mi manželka řekla něco, co mě nejdřív trochu zaskočilo. „Víš, byla jsem kdysi se dvěma chlapy naráz. Bylo mi asi dvaadvacet. Byli trochu opilí, pak se skoro poprali, ale mě to neskutečně bavilo. Cítila jsem se žádaná. Silná. Sexy.“
Díval jsem se na ni, jak se při té vzpomínce usmívá, trochu rozpačitě, šibalsky, ale upřímně. A pak přišla ta věta: „Chtěla bych to zažít znovu. Ale tentokrát jinak. Chtěla bych, abys tam byl. Ale… jen jako divák.“
Chvíli bylo ticho. Možná dvě, tři vteřiny. Ale v hlavě mi to hučelo. Ne žárlivostí, spíš vzrušením. Myšlenkou, že bych ji viděl úplně jinak. V jiné roli. Ne jako manželku, mámu našich dětí, ale jako ženu, která si prostě dovolí chtít být viděna.
Nepřála si, abych se do toho zapojil. A ne, že bych neměl své fantazie. Ale chápu to – tohle bylo o ní. Chtěla si znovu připomenout, že je atraktivní, že může být středem pozornosti, že ji někdo touží svlékat očima. A chtěla, abych byl u toho. Ne jako sok, ale jako manžel, se kterým se potom vrátí domů a promiluje s ním celou noc.
Dohodli jsme se, že pokud do toho půjdeme, musí to být anonymní. Nějaký diskrétní swingers klub. Žádná jména, žádné opakování. Jen zkušenost. Jednorázová, ale silná.
Nejde o to někoho „vyměnit“. Nechceme vztah otevřít, jak se dnes módně říká, nechceme od sebe utéct. Chceme se naopak oklikou vrátit k sobě. Možná to zní zvláštně, možná si někdo klepe na čelo. Ale pro nás je to cesta, jak se znovu vidět – jinýma očima.
A tak teď zjišťuju, co to znamená být muž, který se dívá. A žena, která se nebojí být viděna. Třeba o tom brzo napíši.
