Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna taková maličkost, jako je dýško, dokáže zkazit každý společný večer. Ale stává se to pokaždé, když jdeme s manželem do restaurace. On si totiž nechá vždycky vrátit úplně všechno do poslední koruny. Nedá ani deset korun, ani pět, prostě nic. A já se pokaždé stydím tak, že bych nejradši zmizela ze světa. Tím spíše, když jsme na společné večeři s rodiči, nebo třeba s přáteli.
Nejvíc mě to zasáhlo nedávno v jedné pizzerii v centru Prahy. Byla sobota večer, skvělá atmosféra, restaurace plná lidí a přátel, se kterými jsme tam byli. Obsluha byla perfektní – rychlá, ochotná, s úsměvem. Číšník mi dokonce doporučil pizzu, kterou bych si sama neobjednala, a nakonec to bylo nejlepší jídlo večera. Účet? Devět set deset korun. Říkala jsem si, že teď přece není možné, aby manžel neudělal to, co dělá každý normální host – nezaokrouhlil to na tisícovku. Jenže on ne. Vzal peněženku, vyndal tisícovku a čekal na zbytek. A opravdu – nechal si vrátit 90 korun do poslední mince.
Představte si ten moment. My u stolu s přáteli, kteří bez váhání nechali číšníkovi dvě stě korun navíc, a vedle toho můj muž, který si s vážnou tváří strčil do peněženky tři kovové mince. V tu chvíli jsem cítila, jak mi hoří tváře hanbou. A nebylo to poprvé.
Pro něj je to otázka principu. Tvrdí, že dýško není povinnost, že si obsluha už dost vydělá, a že by měl dostat dýško jen ten, kdo udělá „něco navíc“. Jenže co je „navíc“? Podle mě je to přesně to, když se o vás někdo stará, když se usmívá, poradí vám, dělá svou práci dobře. Pro něj je to ale jen „samozřejmost“.
Když jdeme do restaurace sami, je to nepříjemné, ale přežiju to. Když jsme tam ale s přáteli nebo s mojí maminkou, je to vyloženě ostuda. Vidím, jak se na něj ostatní dívají, jak jsou překvapení, a mně je to trapné i za něj. Už několikrát jsem měla chuť rychle potají vytáhnout vlastní peněženku a nechat tam aspoň pár desetikorun, jenže vím, že by se urazil.
Nejde mi ani tak o peníze. Jde o gesto, o drobný projev velkorysosti, o uznání pro lidi, kteří nám ten večer zpříjemnili. Já to tak mám. A když vidím, jak si on nechává vracet i tu nejmenší minci, připadám si, jako bych vedle sebe měla ne muže, ale karikaturu skrblíka.
Možná to někdo bude považovat za maličkost, ale pro mě je to pokaždé ostuda. Večeře má být o zážitku, o hezkém pocitu, a ne o trapném tichu, když číšník přinese na tácku vrácené drobné a já se cítím, jako bych tam vůbec nepatřila.
