Článek
Za pár měsíců mi bude padesát a někdy si říkám, že mám za sebou už jeden celý život. Vychovali jsme s manželem dvě děti, obě už jsou dospělé a stojí na vlastních nohou. Hypotéku na dům jsme splatili, práce je dost, peníze naštěstí taky. A i když to možná zní cynicky, dnes už mě nic nenutí hrát si na něco, co nejsme.
Manžel má účetní firmu a poslední dva roky má dvě milenky. Vím o tom. A ví to i on, že já to vím. Nikdy jsme si k tomu nesedli, nikdy jsme si o tom otevřeně neřekli: „Ano, mám jinou.“ Ale je to mezi námi přítomné, mlčky uznávané. On si žije svůj život, já svůj, a v tom našem společném jsme vlastně docela spokojení.
Možná teď čekáte, že napíšu, jak mě to trápí, jak se cítím podvedená a ublížená. Ale pravda je, že necítím nic takového. Po pětadvaceti letech manželství jsme spíš dobří parťáci než milenci. Sex pro mě nikdy nebyl středobodem života, a jestli mám být upřímná, nikdy mě nijak zvlášť nebavil. Milovala jsem rodinu, klid, jistotu. A to mám pořád.
Když jsem byla mladší, věřila jsem v ideál jednoho muže na celý život. Ale realita je jiná. Láska se proměňuje. Co bylo kdysi vášnivé, se zklidní, přetaví do důvěry a přátelství. A já už nepotřebuju dokazovat si, že jsem „ta jediná“. On se o mě pořád stará, nikdy by mě nenechal na holičkách. Jen si svůj sexuální život prostě zařídil jinak. Není to pro každého, ale když si to v hlavě takto přehodíte, je to vlastně dokonalý recept na trvalé manželství.
Já jsem skutečně ráda, že je manžel spokojený. Že má energii, že se necítí svázaný. Kdyby měl doma věčně nešťastnou ženu, která ho podezírá a sleduje, byl by život mnohem těžší. Takhle máme klid. On se vrací domů v dobré náladě, máme si co říct, zasmějeme se. Na víkendy jezdíme na chalupu, občas zajedeme do divadla. Fungujeme.
Znám ženy, které by tohle nikdy nepřijaly. Pro ně je nevěra konec světa. Já to tak nemám. Asi jsem jiná. Dívám se na to prakticky: proč bych měla rozbíjet to, co funguje, kvůli něčemu, co mi vlastně nechybí? Mám svobodu, on má svobodu. Jsme spolu, a přitom si dáváme prostor.
Možná to zní zvláštně, ale já jsem za tohle tiché uspořádání vděčná. Umožňuje nám žít v klidu, bez zbytečných hádek a iluzí. A to je pro mě v padesáti mnohem cennější než romantické představy z mládí.
