Článek
V Rakousku je to v restauracích úplně jiná liga než u nás. Alespoň takovou mám osobní zkušenost. A nemusíte zrovna sedět na terase s výhledem na Alpy a přikusovat bio kozí sýr. Stačí malá vesnická hospůdka, kde vám babička přinese domácí štrůdl, usměje se, poděkuje, popřeje pěkný den a opravdu to myslí vážně. Když si tam sednu, i s malým pivem a jedním preclíkem se cítím jako někdo, kdo je vítaný. Ne jako někdo, koho musí obsloužit, protože jim to šéf nařídil.
A právě proto tam dýško dávám. A rád.
V Česku? Bohužel spíš ne. Výjimky existují, ale je jich zatraceně málo.
Kolikrát se mi stalo, že jsem přišel do prázdné restaurace, pozdravil a číšník na mě sotva zvedl oči. Nebo přinesl jídelní lístek s výrazem, že ho tím neuvěřitelně obtěžuju. Vrcholem je, když se na konci bezostyšně zeptá: „Bude to s dýškem?“ po tom, co mi během večeře nepřinesl ani vodu navíc a celý večer proseděl na baru s mobilem.
Když už někde dobře uvaří, klidně bych poděkoval kuchaři osobně. Ale víte, co mě na tom mrzí nejvíc? Že většinou to dýško stejně nedostane. Většina restaurací v Česku funguje tak, že si obsluha dýška nechává. A ne, opravdu to nejsou tytéž ruce, které míchaly vaši omáčku nebo zdobily talíř.
Když mi někdo připraví jídlo s péčí a chutí, tak bych připlatil rád – klidně do kasičky v kuchyni. Ale číšník, který se mnou ani jednou neudělá oční kontakt, neřekne jediné slovo navíc a vypadá, jako by si přál být kdekoli jinde než u mého stolu? Omlouvám se, ale to fakt není důvod k vděku.
Možná to zní tvrdě. Ale každý, kdo byl párkrát v zahraničí, mi dá za pravdu: v Rakousku, Německu nebo Itálii je úplně běžné, že personál v restauraci umí být milý, pozorný a profesionální – bez ohledu na to, jestli si dáte tříchodové menu, nebo jen espresso.
Dýško není povinnost. Je to poděkování. A já ho dávám tam, kde vím, že jsem vítaný host. A ne obtížná položka na účtence.
