Horor všech hororů. Vyrazil jsem nočním vlakem z vietnamské Hanoje na hranice s Čínou

Kdo vyrazí do Vietnamu jednou za život, zcela přirozeně volí poznávání země putováním ze severu na jih, případně opačně, z jihu na sever. Stovky tisíc turistů tak každoročně přistávají v Hanoji, aby zemi opustili z Ho Či Minova města (dříve Saigon), anebo naopak. Tisícovky autobusů, vlaků nebo vnitrostátních letů tak neustále pendlují ze severu na jih a zpátky.

Kdo ale tuhle krásnou zemi navštíví vícekrát, nebo má na poznávání delší dobu, zajede si i do méně známých míst, kde se dá objevit ještě zcela autentický Vietnam. Třeba právě na sever, k hranicím s Čínou. Místní Hmongové jsou velice milí a přátelští a rádi vás oblastí provedou, přičemž ještě večer nabídnou něco k snědku a tzv. „Happy watter“, což je místní pálenka. Neoslepl jsem, ale když bude šance se její konzumaci vyhnout, udělejte to.

Do městečka Lao Cai jsem z Hanoje putoval nočním vlakem. Je to asi ten nejhloupější způsob, jak na sever cestovat, ale je velmi autentický. Kdo preferuje rychlost a pohodlí, může do oblasti vyrazit buď tzv. „sleeping busem“, nebo si může najmout privátní auto.

Sleeping bus je takové asijské specifikum. Představte si běžný autobus, kde jsou místo sedadel střešní boxy, jaké si dáváte na střechu auta, když jedete na dovolenou. Jeden box, jeden člověk. Spát se v tom moc nedá, o bezpečnosti v případě nehody také raději nepřemýšlejte. Řidič se navíc za jízdy často kouká na nějaký thajský film, který mu běží na obrazovce obývákového rozměru, kterou má umístěnou nad sebou. Prostě horor.

Jenže proti nočnímu vlaku to je nebetyčný luxus. Pro cesto do Lao Cai jsem sice zvolil spací oddíl, ale nějak jsem podcenil bohatší Vietnamce, kteří podobným způsobem také cestují. Údajně by spací oddíl měl být pouze pro turisty, ale asi jsem měl smůlu. Krátce po odjezdu z nádraží přišel do kupé Vietnamec a začal si vařit jídlo.

Vyrazil jsem se společností Chapa Express. Na internetu vypadají kupé tohoto vlaku jako by z oka vypadly Orient Expressu a takové cestování slibuje zajímavý zážitek. Průvodčí mě uvedl do kupé, kde na mě čekala lahvinka vietnamského červeného vína, kupodivu docela dobrého, nějaké „fejkové“ Pringels a sáček s nudlemi a polévkovým kořením. Stačí zalít horkou vodou a máte rychlý snack.

Cesta byla ale opravdu peklo, a vůbec si ji nedovedu představit v normálním vagónu bez postelí. Vlak jel maximálně 40km/h (stačí znát vzdálenost a čas) a byl hrozně hlučný. Stav železnic ve Vietnamu není podle místních zrovna nejlepší a obzvláště na severu prý ještě pamatuje vietnamskou válku. Spát se v kupé moc nedá, ale je příjemné, že můžete ležet. Vietnamský spolucestující, který byl v kupé s námi, však žádný problém se spaním neměl. Usnul hned poté, co si dal zmíněnou polévku, která „provoněla“ kupé na celý zbytek cesty.

Příjezd do Lao Cai tak byl takovým malým vysvobozením. Pro zpáteční cestu jsme proto vlakové lístky oželeli a jeli raději „sleeping busem“. O pobytu na severu Vietnamu napíši jindy. Byla to nádhera a zaslouží si to samostatný článek.