Článek
Byla to jedna z těch pohodových nedělí, kdy si člověk říká, že život není zase tak špatný. Slunce svítilo, v autě hrála nenáročná muzika, vedle mě seděla manželka a na zadním sedadle dřímalo naše čtyřleté dítě s plyšovou opicí v náručí. Mířili jsme po D1 na rodinný výlet, tempomat nastavený na přesných 130 km/h, předjížděli jsme kolonu pomalejších vozů v pravém pruhu. Klasika. A pak to přišlo.
Ve zpětném zrcátku se však najednou objevilo něco bílého, co se řítilo rychleji než zdravý rozum. Bílé BMW se za nás přilepilo tak těsně, že bych možná dokázal z jeho kapoty otřít mouchu, kdybych jen trochu natáhl ruku. Řidič začal blikat dálkovými světly a současně troubit. Žádné zdržení přitom nebylo. Předjížděl jsem naprosto plynule, nemohl jsem vjet do souvislé kolony v pravém pruhu, neblokoval jsem provoz, nic z toho. Jen jsem měl tu drzost být v levém pruhu, kde se podle jeho přesvědčení smí vyskytovat asi jen on.
Jakmile jsem předjel poslední auto a bezpečně se zařadil doprava, bílé BMW se kolem nás prohnalo a hned přede mnou prudce zabrzdilo. A pak, jako by se jednalo o nějaké laciné divadlo, se z okna vysunula svalnatá potetovaná ruka. Nejprve výhrůžné gesto, pak typický prostředníček. Měl jsem na pár vteřin strach – nejen o sebe, ale hlavně o své dítě, které právě nic netušíc usnulo. Agresor totiž zpomalil na padesát, za mnou brzdila další auta, držel nás za sebou a po pár vteřinách prudce přidal a zmizel v dálce.
Pár vteřin adrenalinu a frustrace. Pro něj zřejmě forma zábavy nebo ventilace ega, pro mě lekce o tom, že i v roce 2025 jsou mezi námi lidé, kteří si za volantem řeší vlastní vnitřní démony.
Možná je to náhoda, že podobné manévry často provádějí řidiči prémiových vozů. Možná je to jen předsudek. Ale člověk se nemůže zbavit dojmu, že určité typy aut přitahují určité typy osobností. Neříkám, že každý, kdo jezdí v BMW, je buran. Ale proč mám tak často pocit, že ti nejagresivnější, nejvulgárnější a nejméně ohleduplní řidiči právě z takového auta vyskakují?
Tohle není hejt na značku. Je to spíš povzdech nad tím, jak si někteří lidé pletou silnici s arénou. Předvádějí sílu, testují hranice, ohrožují ostatní – a přitom se sami berou jako ti „lepší“. Nejsou. Jsou stejně uvízlí v devadesátkách jako jejich tetování a silácká gesta. Jen dnes mají místo starého E36 o 300 koní víc. A možná o to míň rozumu.
