Článek
Jana Maláčová se dlouhodobě profiluje jako zástupkyně moderní evropské levice, která se hlásí k hodnotám sociální spravedlnosti, lidských práv a prozápadní orientace. O to větší rozpaky vyvolává její aktuální strategické rozhodnutí spojit síly s uskupením Stačilo!, jehož jádro tvoří bývalí komunisté a politické struktury, jež se dosud věrohodně nevyrovnaly s minulostí.
V nedávném rozhovoru pro Českou televizi čelila Maláčová otázkám ohledně této nové aliance. Když byla moderátorem Danielem Takáčem konfrontována s tím, jak by na takovou spolupráci nahlíželi někdejší sociální demokraté či jejich rodiny, kteří byli v padesátých letech perzekvováni a popravováni komunistickým režimem, Maláčová reagovala v duchu „nutného pragmatismu“. Přiznala sice, že si je historických souvislostí vědoma, zároveň však dodala, že dnes čelíme jiným hrozbám a levicové strany se podle ní musí spojit, aby mohly politicky přežít a prosazovat sociální témata, jako jsou ceny potravin či dostupnost bydlení.
Tento přístup ale otevírá otázku, zda lze jakýkoli politický cíl – byť sebeušlechtilejší – obhájit za cenu popření morálních zásad, na kterých sociální demokracie historicky stála. Maláčová ve stejném rozhovoru kritizovala bývalého předsedu ČSSD Michala Šmerdu za podporu prezidenta Pavla s odkazem na jeho vojenskou minulost z dob před rokem 1989. Paradoxně přitom sama neváhá jít do volebního spolku s politickými dědici KSČ – a to ve jménu „zastavení Fialovy vlády“.
Když byla dotázána, zda své rozhodnutí konzultovala s klíčovými osobnostmi strany, reagovala s jistou arogancí tak, že se moderátor má zeptat jich, když ho to zajímá. Skutečnost, že v reakci na její krok několik respektovaných členů ČSSD oznámilo odchod ze strany, odbyla bez jakékoliv sebereflexe a smysluplného komentáře. Podle Maláčové jednoduše pro sociální demokracii neexistuje dobrá volba, a tak vybírala mezi špatnými alternativami tu nejlepší. Podle ní je spojenectví se Stačilo! pragmatické rozhodnutí
Tvrzení, že spojenectví s bývalými komunisty je „pragmatickým krokem“ k zajištění levicové relevance, zní ve světle historického kontextu jako znepokojivá relativizace. Bohumínské usnesení z roku 1995, které spolupráci s KSČM výslovně odmítlo, Maláčová zpochybňuje s argumentem, že samo bylo „zneplatněno“ podporou Petra Pavla některými představiteli ČSSD. Takové zdůvodnění však sotva obstojí – nejen svou logikou, ale především svou morální lehkovážností.
Dnešní sociální demokracie se ocitla na politickém okraji. Podle aktuálního průzkumu agentury STEM nedosahuje ani na 3 procenta předvolebních preferencí, Z někdejší hegemonní síly levice se stala mimoparlamentní strana, která zoufale hledá způsob, jak se udržet ve veřejném prostoru. Místo dlouhodobé strategie a hodnotové pevnosti však sází na taktické aliance a voličský populismus. Je zjevné, že Jana Maláčová hodlá udělat téměř cokoli, jen aby se její jméno znovu objevilo na parlamentní mapě. Otázkou ale zůstává, zda právě toto je cesta, která má pro českou levici budoucnost.
Možná si Maláčová upřímně myslí, že politika je především o schopnosti být u stolu, a ne mimo něj. Ale každé místo u stolu něco stojí. A pokud je cenou za návrat do sněmovny ztráta morálního kompasu, pak je na čase se ptát, zda je taková přítomnost u stolu vůbec žádoucí.
