Článek
První školní den měl být slavnostní, radostný a plný očekávání. Jenže místo toho jsme už po pár dnech doma řešili slzy a otázky, na které se mi těžko hledají odpovědi. Můj syn nastoupil do první třídy. Malý, natěšený prvňáček, který se těšil na nové kamarády a paní učitelku. Jenže hned od začátku se stal terčem posměchu. Důvod? Nemá školní tašku ani penál s Tlapkovou patrolou.
Pro mě jako rodiče je to nepochopitelné. Nikdy nás doma nenapadlo, že by absence Skye, Marshalla nebo Chase na aktovce mohla znamenat problém. Syn Tlapkovou patrolu ani nesleduje, má rád auta a vláčky. Tak jsem mu koupila školní tašku s motivem závodního auta. Myslela jsem, že ho potěší. Jenže ne. Polovina třídy má Tlapkovou patrolu na batohu, svačinovém boxu i tužkách. A děti mu dávají jasně najevo, že je jiný.
Nejde ale jen o jeho zájmy. Upřímně – pomůcky s oblíbenými pohádkovými postavičkami jsou prostě dražší. Rozdíl mezi „obyčejným“ penálem a tím s Tlapkovou patrolou je klidně dvojnásobný. Když člověk kupuje aktovku, penál, pastelky, sešity, přezůvky a další nezbytnosti, každá stokoruna navíc je znát. A tak jsem se rozhodla, že půjdeme cestou praktičnosti. Jenže na tohle dítě v šesti letech nekouká. On jen vidí, že „všichni ostatní mají na tašce Chase“ a on ne. A večer u nás doma končí pláčem. Přitom se m u to auto na tašce před nástupem do školy strašně líbilo.
Co mě mrzí nejvíc, je postoj učitelky. Vím, že nemůže vyřešit všechno, ale když mi syn říká, že se mu posmívají a ona to slyší a nereaguje, je to pro mě těžké. Šikana nemusí začít fackami na chodbě. Stačí malé posměšky a pocit, že člověk nezapadá. A v šesti letech to bolí možná ještě víc než v pubertě. S paní učitelkou jsem ale ještě nemluvila. Chci ještě chvíli počkat, jestli se to nějak „neutřepe“. Zatím jsem to vyřešila nákupem svačinové krabičky s tím „správným“ designem.
Začínám si ale myslet, že řešení by mohlo být úplně jinde. Možná by děti měly chodit do školy v uniformách. Stejné oblečení, stejné tašky, žádné důvody k posměchu, kdo má dražší značku nebo „tu správnou pohádku“. Vím, že to nezmizí úplně – děti si vždycky najdou způsob, jak se porovnávat. Ale možná by to aspoň trochu vyrovnalo startovní čáru.
Můj prvňáček zatím chodí do školy se slzami v očích a já se snažím mu vysvětlit, že to, co má na tašce, neurčuje, jaký je. Jen doufám, že i učitelé a rodiče ostatních dětí si uvědomí, jak moc dokáže taková „maličkost“ bolet.
