Článek
Ten totiž většinou „otevírá“ moje matka. Nejčastěji kolem čtvrté ráno, ale když mám štěstí, tak až třeba v šest. To potom „sváteční“ den. Matka je bývalá učitelka, má Alzheimera a stal se z takový malý domácí diktátor. Vlastně, velký diktátor. Diktátor, se kterým se nedá vydržet.
Matce je skoro osmdesát let a celý život byla zvyklá poroučet. Učitelky před rokem 1989 to totiž měly tak trochu v popisu práce. Jenže ona poroučí pořád. Bydlí s námi. Se mnou, mým manželem a naším synem. Každodenní soužití je tak extrémní zkouškou trpělivosti. Spí do tří odpoledne a v noci promění byt v audiovizuální peklo: televize jede na nejvyšší hlasitost, a staré pořady, které jsou zrovna ve vysílání, komentuje vlastními komentáři, jako by hodnotila celý svět.
Nezná čas, neví, jaký je den, ani co měla k večeři. Často nepoznává ani mě. Když mě potká v sobotu v bytě, začne nadávat, že mě vyhodili z práce. Je to peklo. Navíc neustále očekává, že okamžitě splníme všechny její příkazy. Třeba ve tři ráno přijde do naší ložnice a naléhá, že musíme přišít knoflík na hasičskou uniformu svého muže, mého táty, který je ale už osm let po smrti. Snažím se jí vysvětlit, že je noc, že uniformu už nepotřebuje, že manžel… no, že je mrtvý. Nepomáhá to. Někdy ji jen doprovázím po bytě a snažím se, abych neztratila nervy a nezačala pít.
Výsledek je jasný: jsem permanentně nevyspalá, manžel se od nás pomalu stěhuje, syn se nemůže soustředit na školu. Každý den je kombinací psychologického hororu a absurdní komedie. Matka odmítá léky, návštěvy lékaře považuje za spiknutí a vyžaduje nepřetržitou pozornost.
Občas si říkám, že dopadne tak, že my skončíme v nějakém „blázinci“, zatímco matka bude dál bloumat po bytě, hledat ztracené knoflíky a opravovat imaginární uniformy. A já se budu nepřítomně smát, protože jinak bych asi začala plakat. Humor je teď jediná zbraň, která mi zbyla, a doufám, že dokud přežijeme další noc, přežijeme i ty další.
Život s matkou, která má Alzheimera, je absurdní, vyčerpávající a občas až komicky tragický. Ale učí mě jednu věc: někdy se musíte zastavit, nadechnout se a smát se, i když se vám chce jen spát a brečet.
