Měl bys s tím něco dělat, řekla mi v ložnici žena. Tak jsem si načerno sehnal modrou tabletku

Nikdy bych neřekl, že se můj život po šedesátce bude točit kolem modrých tabletek a tajných misí do lékárny. A už vůbec bych neřekl, že v tom bude figurovat můj nejlepší kamarád Karel. Všechno to začalo celkem nevinně. S manželkou jsme spolu třicet let, máme se rádi, ale přiznejme si, že v ložnici už to není jako dřív. Čas od času jsme se o tom bavili, ale více méně v náznacích a polovičních větách. Pak ale jednoho večera přišel zlom. Po dalším neúspěchu se na mě manželka podívala a suše pronesla: „Měl bys s tím něco dělat.“

A tak jsem dělal. Samozřejmě, že jsem nejdřív hledal všechny možné přírodní způsoby – dýchací cvičení, speciální čaje, volně dostupné a hodně drahé preparáty, které propagoval Radim Uzel, dokonce jsem zkusil i jídelníček plný ústřic a zázvoru. Nic. Tak jsem se jednoho dne svěřil na pivku Karlovi. Kamarád z vysoké vždy uměl držet basu. "Brácho, prostě si dojdi pro modrou piluli, “ plácl mě po rameni. „To už dneska bere každej druhej. Klidně ti ji seženu.“

A tak to začalo. Karel mě zachránil. Najednou to bylo jako za starých časů a doma se znovu rozhořel oheň v krbu. Jediný háček byl v tom, že jsem se styděl jít k doktorovi. Karel to pochopil a začal hrát roli muže s problémem. Chodil do ordinace, vyprávěl tam historky o „svých“ potížích a v lékárně pak vyzvedával zásobu, kterou mi předával v hospodě při pivu, na které jsem ho vždy pozval. Spokojeni jsme byli oba. Vlastně všichni tři.

Všechno šlapalo jako po drátkách. Až do dne, kdy se Karlova žena, Lenka, rozhodla uklidit v jeho bundě a našla tam krabičku modrých tabletek. To, co mi pak Karel popisoval, znělo jako scénka z nějakého dramatického filmu. Karel prý přišel domů a tam už ho čekala rozzuřená Lenka: „Tak ty mě podvádíš?“ „Cože?“ vyjekl Karel, který do té vůbec doby netušil, co se stalo. „Myslíš, že jsem blbá? Našla jsem ty tvoje zázračný pilule! To chceš řádit jinde, jo? Kde bereš tolik energie? Vždyť u televize usneš v devět, ještě než skončí zprávy!“

Karel se pokoušel vysvětlit, že je to jinak, ale Lenka mu nedala šanci. Okamžitě zavolala mojí manželce, a tak jsem se i já ocitl ve vyšetřovací místnosti. Dlouho jsme před manželkami koktali a hledali slova, ale nakonec jsme museli s pravdou ven. K mému překvapení se moje žena nezačala smát, ani nezuřila. Místo toho mě chytla za ruku a řekla: „Miluju tě takovýho, jaký jsi. A pokud chceš tyhle věci řešit, tak se mnou. Ne s Karlem!“

A tak jsem se nakonec objednal k doktorovi. Karlovi zůstal trest v podobě neomezeného přístupu k manželčiným rozhovorům o citátech z romantických knížek. A já? Já dostal ponaučení, že některé věci je lepší řešit přímo a nepašovat domů modré tabletky předávané tajně v hospodě mezi utopenci.