Článek
Jsem svobodná, je mi pětatřicet, a miluju ty krásné chvíle, kdy slunce hladí moji kůži, na které není jediný kousek oblečení. Je to vlastně takový můj intimní rituál. Možná trochu provokativní, ale pro mě především naprosto přirozený. Každé léto jezdím na Lhotu. Nudistickou pláž kousek od Prahy, Nejen kvůli opalování bez proužků od plavek, ale především kvůli tomu tichému, intenzivnímu pocitu svobody, který cítím, když si lehnu na osušku, zavřu oči… a vím, že mě někdo sleduje.
Není to stud. Není to výzva. Je to napětí.
Líbí se mi ten okamžik, kdy se pohledy mužů na nudistické pláži zdrží na mém těle o pár vteřin déle. Ne proto, že bych po nich toužila, ale protože v těch chvílích cítím, že žiju. Nejsme tam oblečení, a tak se nemáme za co schovat. Nic nepředstíráme. Je to možná pudové, ale krásně pravdivé.
Někdy se naše pohledy potkají. Vzájemně se zkoumáme, usmějeme se. Opatrně, s respektem, ale s nepopiratelným zájmem. Občas si všimnu, že mě sleduje stejný muž jako před několika dny. Jindy jen koutkem oka zachytím, jak se někdo zastaví, podívá, a pak pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Ale ve mně to zůstane. Ta tenká linka napětí mezi tím, co se může stát… a co si zatím jen představujeme.
Za borovicemi, hned za pláží, je stezka, která vede kolem vody. Někdy si tam jdu číst, nebo jen na chvíli uniknout z toho otevřeného prostoru. Stalo se mi, že mě někdo následoval. Zdvořile, s respektem. Slova byla zbytečná. Všechno bylo řečeno očima. Ale nic se nestalo. Zatím. Nejsem lehkovážná, jen nechávám věci plynout. Možná se jednou nechám unést. Možná ne. Právě ta možnost, že se může něco stát mě vzrušuje asi nejvíc.
Nejsem exhibicionistka. Ale mám ráda, když si mě někdo všimne. Mám ráda doteky, ale ne za každou cenu. A především mám ráda to, že si můžu vybírat. Mám ráda muže, kteří se umějí dívat. Ne slintat. Ne hodnotit. Jen se dívat se. To je dnes možná vzácnější než samotná blízkost.
Nahota pro mě neznamená stud. Je to určitá jistota. Jistota, že žiji, dýchám a líbím se. Zatím…
