Článek
Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že jsme si s Martinem souzeni. Měla jsem štěstí – byl hodný, pozorný, spolehlivý. Po letech jsme si vybudovali domov, zvládli jsme dvě děti, hypotéku, dovolené na chalupě i v cizině. Na papíře všechno perfektní.
Ale už několik měsíců, možná spíš let, mám v sobě něco, co mě tíží. Není to pocit nějakého provinění, není to zatím ani smutek. Je to takové tiché prázdno. Sedíme vedle sebe na gauči, díváme se na seriál. On se natáhne pro chipsy, já mu podám pivo. Naše ruce se ale sotva dotknou. Prostě jako dva spolubydlící.
Vím, že mě má rád. Nikdy mi nebyl nevěrný. Alespoň si to tedy myslím. Pomáhá doma, vezme děti do školy, když potřebuju, nikdy mě neshazoval, vždy stál při mně. Ale taky mě už dlouho opravdově neobejmul. Nepodíval se na mě tak, že bych cítila, že mě chce. Jako ženu. Nejen jako mámu nebo manželku, která večer sklidí nádobí a ráno připraví dětem svačiny.
Jednou večer, když děti konečně usnuly a v kuchyni zbyly dvě skleničky vína, jsem se zeptala: „Pamatuješ, kdy jsme se naposledy milovali jen tak, protože jsme chtěli? Ne z povinnosti, ne proto, že to bylo už dlouho… ale z touhy?“ Zaváhal. „Já nevím. Je toho teď hodně. Práce, starosti… jsem večer prostě vyřízenej.“
Chápu to. Taky jsem unavená. Ale přesto mi chybí ten okamžik, kdy se mě jen tak dotkl, políbil mě do vlasů, pohladil mě po zádech. Nemusí to být sex. Jen ten signál, že mě vidí. Všimne si mě. Vnímá mě.
Někdy si připadám nevděčná. Mám všechno. Nechybí mi peníze, děti jsou zdravé, Martin je doma. Ale zároveň mám pocit, že pomalu mizím. Jako by mě miloval z povinnosti, protože jsme spolu už patnáct let, ne proto, že bych ho ještě něčím přitahovala.
Občas mě napadne, jestli to tak mají všichni. Jestli je tohle to „normální“ po čtyřicítce. Nechci milence. Nechci utéct. Chci jen, aby se mě znovu dotkl tak, jako dřív. Abych cítila, že jsem pro něj pořád žena, nejen součást domácnosti. Jenže čím dál tím víc cítím, že to bez milence nepůjde. Ostatně, říká mi to i má nejlepší kamarádka. Ta si s tím moc hlavu neláme a milence má už dva roky.
Zatím jsem ze vztahu neutekla. Zůstávám. Ale mlčet už taky nechci. Protože intimita není luxus. Intimita je kyslík pro vztah. A já se nechci dusit jen proto, že o tom nemluvíme. Ale přiznávám, že si erotické seznamky na internetu až asi 14 poměrně intenzivně pročítám.
