Oni si fakt vzali do letadla řízek s chlebem. Jako v „devadesátkách“ při cestě Karosou do Bibione

Kdo šetří, má za tři. To si asi řekla parta chlapíků, ve věku cca 50 let, se kterými jsem letěl z Prahy do Mnichova. Sotva se letadlo odlepilo od země, vytáhli z batůžků řízky zabalené ve staniolu a za hlasitého smíchu, jak je potřeba se před dlouhým letem pořádně najíst, se do nich zakousli.

Jak se později ukázalo, letěli na nějakou pánskou jízdu do Thajska, a v Mnichově měli přestup. Asi je takový výlet stál poslední úspory, jinak si svačinku jako vystřiženou z cestovatelských „devadesátek“ nedovedu vysvětlit. Sice asi ušetřili pár eur za prodávané sendviče, nebo co to v letadle nabízeli za blaf, ale přeci jen, moc se to nehodí, co myslíte?

Nad touhle scénou z paluby letadla jsem přemýšlel ještě dlouho poté, co jsme přistáli. Parta pánů s řízky v alobalu – obrázek jako z rodinného výletu Karosou do Bibione v roce 1992. Jenže jsme byli v roce 2025, v letadle směřujícím do jedné z nejbohatších zemí Evropy, a tihle cestovatelé nemířili do kempu v severní Itálii, ale přestupovali na spoj do Thajska. Přesto si vzali s sebou řízky s chlebem. A mě to donutilo k zamyšlení: proč to vlastně Češi pořád dělají?

Jistě, časy jsou těžké. Inflace, drahé jídlo na letištích, drahé jídlo v letadlech, drahé všechno. Argument „kdo šetří, má za tři“ se vrací do módy a není na něm nic směšného. Jenže řízek v letadle není jen o penězích. Je to fenomén. Kulturní rys. Symbol určité cestovatelské mentality, která zůstává zakořeněná v generaci, jež pamatuje cestování v igelitce s termoskou a paštikou. Pro mnohé je to rituál. Přesně daný chod dovolené: doma usmažit řízky, zabalit je do alobalu, přibalit nakrájený chleba a okurku a vyrazit.

Jenže co je zvyklost pro jednoho, může být nekomfort pro druhého. V uzavřeném prostoru letadla, kde sdílíme vzduch, pachy i osobní prostor s desítkami cizích lidí, to má svá pravidla. A řízek je, přiznejme si to, aromaticky poměrně výrazná záležitost. K tomu přidejme hlasité poznámky o tom, že „takhle dobře si v Bangkoku stejně nepojedí“, vtípky na účet aerolinek a nutnost olizovat si prsty, protože s alobalem se elegantně zachází jen těžko.

O kulturní úrovni národa se často mluví v souvislosti s tím, jak se chováme ve veřejném prostoru. A letadlo je – byť jen na pár hodin – právě takovým prostorem. Jsme tam spolu, bez možnosti otevřít okno nebo si sednout jinam. O to víc záleží na ohleduplnosti. A ne, nejde o snobismus nebo „evropské manýry“. Jde o respekt.

Na druhou stranu, možná se v těch řízcích skrývá něco víc. Kus domova, tradice, jistoty. Možná si ten řízek nebereme jen kvůli ceně nebo chuti, ale i kvůli tomu, že nás uklidňuje. V cizím světě, v přeplněném letišti, v letadle plném neznámých lidí – ten řízek je kotva.

Jen si přejme, aby jednou tou kotvou nebyla kyselá vzpomínka někoho, kdo si z letu do Mnichova odnesl místo klidné cesty vůni studeného sádla.