Článek
Nemám nic pro solidaritě, ani proti dětem. Za současné finanční situace státu, kdy máme schodek v rozpočtu cca 153 miliard (k červnu 2025), se mi však zdá, že aktuální sociální politika státu nás přivede do velkých problémů. Samostatnou kapitolou je problematika důchodů, tak trochu stranou však zůstává mateřská, resp. rodičovská. Tak dlouhou a štědrou „dovolenou“, jakou máme v Česku, nabízí skutečně jenom málo světových ekonomik.
U nás to totiž chodí tak, že nejdřív dostanete mateřskou – zhruba sedm měsíců. Potom nastoupí rodičovská dovolená a stát vám vyplácí příspěvek klidně až do tří let věku dítěte. Můžete si přitom vybrat, jestli peníze „rozpustíte“ rychleji a půjdete do práce dřív, nebo si je roztáhnete na celé roky. Někdy doma maminky zůstávají dokonce čtyři roky.
Když se ale podíváme například do USA, nestačíme se divit. Tam má matka po porodu maximálně 12 týdnů volna – a to ještě neplaceného. Zaměstnavatel jí jen garantuje, že o práci nepřijde. V některých evropských zemích je to podobné – pár měsíců a zpátky do práce. My jsme v tomhle úplně jinde.
A teď to citlivé téma: ne všechny ženy na rodičovské jsou jen doma s dětmi. Mnohé si přivydělávají, podnikají, mají bokovky. Příspěvky od státu přitom pobírají dál. Proč by ne, když to systém umožňuje? Jenže právě tohle je kámen úrazu – peníze totiž nejsou zadarmo. Platíme je my všichni. Můžeme si to dovolit?
Ekonomové varují: roky doma znamenají chybějící pracovní sílu, chybějící daně, chybějící odvody. Česká ekonomika přitom krvácí, státní rozpočet má obrovský schodek a my si držíme jeden z nejštědřejších systémů rodičovské na světě.
Otázka je jednoduchá: Potřebuje opravdu každá matka být doma celé tři roky? Nebo jsme si z rodičovské udělali pohodlnou a státem placenou dovolenou? Možná by stačilo převzít model z jiných zemí – kratší pobyt doma a rychleji zpátky do práce. Ano, znamenalo by to méně času s dětmi, ale možná taky stabilnější rozpočet a ekonomiku, která nestojí jen na těch, co zůstali v práci.
Příliš štědrá sociální politika může paradoxně vést k nečekaným důsledkům. Na jedné straně pomáhá zmírnit sociální nerovnosti a podporuje ty, kdo to opravdu potřebují. Na straně druhé však může vytvářet závislost na státní podpoře a snižovat motivaci k osobnímu rozvoji nebo pracovním aktivitám. Dlouhodobě tak hrozí, že stát bude muset stále více vynakládat finance na udržení sociálních programů, aniž by došlo k reálné změně. Je tedy důležité hledat rovnováhu mezi pomocí a odpovědností, aby sociální politika nebrzdila, ale naopak podporovala aktivní zapojení lidí do společnosti a ekonomiky.
