Článek
Když jsme se s ženou stěhovali do nového bytu, říkal jsem si, že máme vyhráno. Klidná čtvrť, slušný nájem, žádné holuby na balkoně. Jen taková malá „drobnost“: v přízemí je erotický privát. V noci tam občas svítí víc světel než na Václaváku, a před domem parkují dražší auta než na golfovém hřišti. Ale budiž. Jsme moderní, liberální pár, ne?
Majitel nám hned při podpisu smlouvy nabídl slevu. „Kvůli specifickému nájemci v přízemí,“ říkal eufemisticky. No co, slevu beru. Každý ušetřený litr je litr k dobru. Zvlášť když máte doma ženu, která považuje slevy za životní styl a zároveň duchovní poslání.
Moje žena je totiž něco mezi kuponovou královnou a slevovou inkvizitorkou. Žije v rytmu letáků, umí naplánovat týdenní nákup podle toho, kde je akce na paštiku a kde dostanete druhý šampon zdarma. Jednou si dokonce odložila kino, protože v Lidlu byl „super den“ s 30% slevou na sýry.
Takže když jsem doma jen tak mimochodem pronesl: „Představ si, že nám majitel nenabídl slevu jen na nájem, ale i… no, na služby dole,“ čekal jsem, že se zasměje. Že mi odpoví něco jako: „To víš, mají Happy Hour a k masáži dostaneš smažák.“ Jenže ona se nezasmála. Vůbec. Naopak. Ztuhla jako jogurt po záruce.
Pak přišla věta, která zněla celkem nevinně, ale její tón měl hloubku temné díry uprostřed vesmíru: „Doufám, že to nemyslíš vážně.“ Zasmál jsem se, i když už jsem trochu tušil, že bych neměl. „Miláčku, přece víš, že jsem věrný. Jen mě pobavilo, že i takové podniky mají slevy. To by tě mělo potěšit, ne? Vždyť ty miluješ slevy.“
Zadívala se na mě, jako bych právě oznámil, že místo dovolené na horách pojedeme do Dolu Paskov dělat šichtu. „Rozdíl je v tom,“ řekla, „že já nekupuju potraviny v podprsence.“ A bylo jasno. Od té chvíle jsem věděl, že slevy mají v naší domácnosti přísně definovanou morálku.
Na vložky? Ano. Na řasenku? Samozřejmě. Na jídlo s sebou? Proč ne. Ale jakmile jde o slevu na privát, je to najednou „nemorální“ a „odporné“. Tak teď mám doma paradox: Ona má tři plné šuplíky slevových kuponů, já mám jeden jediný – a přesto kvůli němu hrozí, že budu spát v komoře mezi lyžemi a sezónními závěsy.
A ten kupon? Ten mám pořád schovaný. Ne proto, že bych ho chtěl využít. Ale jako symbol. Symbol toho, že slevy nejsou pro každého. A už vůbec ne pro všechny části života. Ale upřímně – kdyby někdo dal ženě slevu na manželskou terapii, určitě by si ji hned uplatnila.
