Článek
Před třemi lety jsem se rozvedl. Bylo mi devětačtyřicet a okolí mě uklidňovalo: teď to teprve začne, říkali. Konečně svoboda, klid, zkušenosti, charisma. Prý jsou všude samé ženy, které ocení vyzrálého chlapa. Jenže realita se ukázala být podstatně složitější. Ne že by žádné ženy nebyly. Ony jsou. Jen se s nimi strašně těžko potkává ve stejném bodě života.
Logicky jsem se poohlížel po ženě o něco mladší. Pět let dolů, ideálně deset. Jenže ženy mezi čtyřicítkou a pětačtyřicítkou mají často ještě neplnoleté děti. A to je svět sám pro sebe. Jednou jsem do toho šel. Partnerka měla šestnáctiletou dceru. Věčně pozdě doma, škola ji nezajímala, tráva byla samozřejmost, oblečení na hraně. Matka vyčerpaná, podrážděná, permanentně ve stresu. A ten stres se nevyhnutelně přeléval do našeho vztahu. Po půl roce jsem to vzdal. Ne proto, že bych neměl pochopení, ale proto, že jsem na to neměl sílu.
Starší ženy? Tady se dostávám na tenký led, ale budu upřímný. Často už o vztah nestojí tak, jak bych si představoval. Buď jsou rezignované, nebo naopak tvrdé, nepřístupné, se seznamem požadavků delším než nákupní lístek před Vánoci. Všechno vědí, všechno zažily, všechno mají pojmenované. Jako by už nehledaly partnera, ale spolupracovníka, který splní přesně definované úkoly. To není nic pro mě. Vlastně jsem v takovém manželství 15 let žil.
Takže zbývají ženy kolem třicítky. A tady přichází další překvapení. Online seznamky, které měly všechno zjednodušit, z toho udělaly podivný výběrový proces. Z deseti kontaktů se sedm žen hned v úvodu ptalo na práci, auto, bydlení. Ne na to, jaký jsem člověk, ale jaký mám „setup“. Chápu, že jistota je důležitá. Jenže já nehledám investiční plán. Hledám partnerství. Nehledám nikoho, kdo bude řešit, jestli mám auto z bazaru, nebo jestli si kupuji značkové džíny. Už jsem leccos v životě zažil a jeho smysl hledám někde jinde než v roztrhané mikině, která stojí dvacet tisíc. Nic proti tomu, ale já vidím smysl života v něčem jiném.
A tak jsem dnes spíš smířený s tím, že budu sám. Ne osamělý, ale sám. Zajdu si do společnosti, na víno, na koncert, mezi lidi. Tam, kde se ještě mluví. Kde se nehledá dokonalý životopis a kde se vztah nerodí z tabulky v aplikaci. Možná je to staromódní. Možná naivní. Ale pořád mi to přijde poctivější než láska podmíněná značkou auta a metry čtverečními.
