Článek
Byla to hloupá, naivní chvíle. V metru mě oslovil muž, který působil, že má za sebou těžký den – možná celý život. Zeptal se, jestli bych mu nemohl dát padesát korun. Vypadal slušně, neupravený, ale ne agresivní. Řekl jsem si, že mu nedám peníze jen tak – že mu raději nabídnu práci.
Zrovna jsem potřeboval pomoct s vysekáním křoví na staré zahradě u Davle, kterou jsem zdědil po dědovi. Je to zarostlý pozemek, roky neudržovaný. Navrhl jsem mu, že když o víkendu přijde pomoct, zaplatím mu férově za každou odpracovanou hodinu. Souhlasil hned. Domluvili jsme se, že se sejdeme v sobotu dopoledne na Smíchovském nádraží.
Přesně v deset tam stál. Vzal jsem ho autem na zahradu. Dvě hodiny pracoval – ne rychle, ale aspoň něco udělal. Pak se mě zeptal, jestli bych neskočil do obchodu pro pivo. Zasmál jsem se a jel. Koupil jsem pár lahváčů a u řezníka ještě čerstvou sekanou.
Když jsem se za hodinu vrátil, nebyl tam. A s ním zmizela i motorová pila a křovinořez. Oba stroje patřily mému otci. Technika nebyla úplně nová, ale pořád cenná. Chvíli jsem si říkal, že se možná jen někam vzdálil. Ale čím víc jsem to vstřebával, tím víc mi docházelo, že jsem naletěl.
Projížděl jsem okolí a zkoušel ho najít. Marně. Ta technika byla těžká – nemohl ji odnést sám. Možná měl někoho, kdo na něj čekal. Auto? Skútr? Těžko říct. Každopádně byl pryč.
Všechno jsem nahlásil na policii. Popis, místo, čas. Ale kromě pár vágních informací jsem jim nedal nic. Nevěděl jsem ani jeho jméno.
Dnes už vím, že mě jen potřeboval dostat na svou stranu, vzbudit důvěru. Nechtěl práci. Chtěl příležitost. A tu dostal.
Mrzí mě to, ale není cesty zpět. Možná se z toho poučím. A možná už příště nikoho nenechám nasednout do auta, aniž bych věděl, s kým vlastně mluvím. Pomáhat je správné. Ale ne za každou cenu.
