Článek
Auto jako symbol společenského statusu funguje asi všude. Těžko si lze představit německého zubaře, amerického právníka nebo třeba britského bankéře, jak jezdí například červeným Renaultem Clio. A je to tak v pořádku. Prostě šaty dělají člověka a ve vyspělém světě to tak většinou je. V Česku se ale autem dává velmi často najevo nejen příčka na pomyslném společenském žebříčku, ale především velikost ega. Ne snad, že bych si toho na českých silnicích nevšiml, ale teprve poté, co jsem nuceně přesedl z velkého SUV do malého městského autíčka, jsem naplno pocítil, jací vlastně čeští řidiči jsou. Alespoň ti v Praze.
Malé holčičí auto jako červený hadr
Musel jsem dát své velké SUV neplánovaně do servisu. Je to hybrid a kvůli nějaké softwarové chybě přestalo fungovat dobíjení z domácího wallboxu. Byla to rychlovka, v servisu by mi dali náhradní auto až za dvě hodiny, půjčil jsem si tedy od dcery její „Malinu“. Tak totiž říká pět let starému Renaultu Clio v jasně červené barvě. Slaboučký motor, manuální řazení, na zadních výklopných dveřích samolepka „Pozor dítě“. S autem skoro vůbec nejezdí, za těch pět let nenajela ani osm tisíc kilometrů, takže mi ho bez problémů půjčila.
Stala se ze mě lovná zvěř
Sedl jsem za volant, nastavil zrcátka a vyrazil přes celou Prahu na domluvenou schůzku. Už po pár metrech se ale začaly dít věci, které jsem doposud neznal. Jako kdyby se ze mě stala pro ostatní řidiče lovná zvěř. Na „padesátce“ na mě při rychlosti začali troubit a blikat, aby mě následně „kosmickou“ rychlostí předjeli. Stejnou silnicí projíždím ve svém SUV denně a nestalo se to nikdy. Následné připojení z vedlejší na hlavní byl také horor. V mém autě se mi nikdy nestalo, že by mě během chvilky někdo nepustil. S „Malinou“ jsem musel po pár minutách beznadějného čekání vjet do křižovatky „na prasáka“, jinak bych tam snad stál doteď.
Tati, předjel tě trabant!
Na Jižní spojce se na mě „přilepil“ kamión tak, že jsem se bál, že mi projede kufrem. A abych si ho lépe všiml, začal houkat houkačkou, jakou jsem doposud znal jenom z amerických filmů o kamioňácích. Vypadalo to, že i řidiči starých oklepaných oktávek si na mně chtěli „schladit žáhu“. Možná je to malé červené auto dráždilo. Možná měli pocit, že když jedu na padesátce padesát, že si nějaké to „vytroubení“ zasloužím a aby někdo takovou hračku pustil z vedlejší ulice před sebe? Tak to by mu u ostatních určitě klesla autorita. Znáte tu hlášku z filmu Na samotě u lesa? „Tati, předjel tě trabant…!“
Větší auto, více klidu
Když jsem odpoledne sedl opět do svého auta a jel v podstatě tou samou trasou tím samým způsobem, nic podobného se mi nepřihodilo. Náhoda? Kdepak, řekla mi dcera. Děje se jí to prý vždy, když do „Maliny“ sedne. Jakmile však jede manželovým firemním Passatem, podobné problémy nemá. Čím to asi bude…?
