Článek
V dnešních médiích je klíčovým parametrem sledovanost a čtenost. Na obsahu často už tolik nezáleží. Hlavně aby lidé klikli. A platí to i o tomto článku. Určitě se dá souhlasit s tím, že jeho zpravodajská, resp. informační hodnota se limitně blíží nule. Článek není ani nijak objevný, ale dotýká se tématu, které pravděpodobně vzbudí zájem - slavné jméno spojené s jistou kontroverzí.
Zdeněk Pohlreich je bezpochyby špičkový kuchař. Vybudoval si pověst, kterou mu málokdo upře. Jenže i on podle mě podlehl trendu, kdy se od veřejně známých osobností očekává, že se vyjádří úplně ke všemu. Nejen k jídlu, ale i k politice, demokracii, elektromobilitě, válce v Gaze, bitcoinové kauze a veřejnému životu obecně. A tak, možná jenom náhodou, několik dní před volbami poskytl rozhovor, ve kterém mimo jiné prohlásil, že „všichni mají plnou hubu demokracie jen do chvíle, než má někdo opačný názor“.
Na jednu stranu mu rozumím. Polarizace společnosti je únavná a tlak, aby měl názor na každé téma, může být otravný. Když říká, že je politiky v médiích až příliš, nelze mu nedat za pravdu. Ale právě proto působí trochu paradoxně, když sám začne politiku komentovat. A to bez hlubší zkušenosti, jako by mluvil z pozice odborníka. Přitom sám se kdysi smál, dokonce i kolegům z oboru, když se vyjadřovali ke gastronomii. Nešlo si navíc nevšimnout, že ve studiu sedí v kalhotách, které vypadají jakoby byly od pyžama. Nic proti extravagantní módě. Ale asi jsem ze staré školy. Mám-li někomu věřit, měl by vypadat seriózně. Ale uznávám, že toto je čistě subjektivní názor.
Jeho věta, že možná půjde k volbám, ale nenechá se do toho tlačit, je zcela legitimní. Svoboda rozhodnutí je podstatou demokracie. Jenže i takové rozhodnutí má politický dopad. A když to řekne někdo s velkým mediálním vlivem, lidé to slyší a mohou si z toho brát příklad. A na serióznosti jeho postoje nepřispěla ani Pohlreichova reakce na relevantní názor moderátorky, že Pohlreichův veřejně vyjádřený názor má jistou váhu. „Sledují vás statisíce lidí“, řekla moderátorka. „To je jejich věc“, odvětil kuchař.
A tady je to úskalí. Nejde o to, že by Pohlreich šířil dezinformace. Nebezpečí je spíš v tom, že jeho výroky mohou posilovat části společnosti posilovat lhostejnost. Veřejná debata pak sklouzne k povrchnímu přehazování dojmů, místo aby šlo o argumenty a fakta.
Samozřejmě, že každý má právo říct svůj názor. Bylo by ale fér, kdyby Pohlreich zároveň připustil, že politice nerozumí tak, jako rozumí kuchyni. Že i tady platí, že bez znalostí a bez řemesla se kvalita prostě nedostaví. Stejně jako u vaření. A pak to jsou jen amatérské plky, které však ve veřejném prostoru mohou leccos ovlivnit.
Proto je podle mě na místě trochu pokory. V kuchyni od něj čekáme profesionalitu a nulovou toleranci k amatérismu. Ve veřejné debatě bychom měli očekávat totéž – méně pocitů, víc věcnosti. Jinak se z „pyžamového politologa“ stane jen další hlas, který přidává hluk do prostoru, kde už je ho i tak víc než dost.
