Článek
Žili jsme v době, kdy se pravda říkala jen šeptem u kuchyňského stolu a okna do ulice raději zůstávala zavřená. Přesto se člověk snažil věřit, že svět kolem je v pořádku a že lidé ze stejného patra jsou na jedné lodi. Náš domovní svět se ale proměnil v momentě, kdy se do třetího patra přistěhoval nový soused. Celý ten přesun od počátku doprovázela hořká pachuť. Původní majitelé bytu totiž narychlo odešli přes hranice a jejich domov zůstal opuštěný. Trvalo jen pár týdnů, než prázdné místnosti dostaly nového obyvatele.
Byl to významný pán. Pracoval na místním národním výboru jako náměstek a jeho postavení bylo vidět na první pohled. Před náš obyčejný činžák ho často přivážela černá Tatra 613, někdy naleštěná Volha. Řidič mu otevíral dveře a soused s lehkým úsměvem vystupoval přímo pod našimi okny. V šedi tehdejších všedních dnů to vzbuzovalo obrovskou pozornost i tichou závist. Většina lidí jezdila do práce autobusem nebo ve staré škodovce a tady najednou stál člověk, pro kterého byla Tatra 613 každodenní rutinou.
Přesto nepůsobil jako namyšlený funkcionář. Naopak se snažil zapadnout. Tvářil se jako největší kamarád z celého domu. Chodil k nám na návštěvu, přinesl láhev dobrého pití, uměl vyprávět vtipy a prohodit milé slovo s každým na chodbě. Dokonce za námi jednou přijel i na chalupu. Seděl s námi u ohně, opékal špekáčky a povídal si o normálních věcech. Máloco nasvědčovalo tomu, že by se v něm skrývala jakákoliv faleš. Působil bezstarostně a přátelsky.
Až mnohem později člověku docházely ty drobnosti, které tenkrát nedávaly smysl. Nenápadné otázky na lidi z ulice, zájem o to, kdo k nám chodí na návštěvy, nebo zvědavost ohledně příbuzných v zahraničí. Pod kabátkem srdečného souseda se totiž skrývala úplně jiná tvář. Byl to aktivní spolupracovník Státní bezpečnosti.
Co všechno za ta léta udělal, komu konkrétně ublížil nebo jaké zprávy na lidi ze svého okolí psal, to zůstává zahaleno tajemstvím. Nikdy jsme se nedozvěděli celou pravdu o jeho činnosti. Po revoluci v roce 1989 se z bytu narychlo odstěhovali a ticho po nich zůstalo dodnes.
Když se nad tím s odstupem času zamyslím, nepřestává mě mrazit z toho, jak tenký byl tehdy rozdíl mezi přátelstvím a zradou. Naše společnost byla propletena sítí strachu a kolaborace. Zatímco jedni se snažili přežít se ctí a nezadat si s režimem, jiní využití systém ke svému prospěchu a neváhali u toho stoupat po zádech vlastních sousedů. Nejhorší na tom všem není samotná Státní bezpečnost, ale ta lidská přetvářka. Schopnost dívat se člověku do očí, pít s ním kávu a večer pak sepisovat hlášení, které mu může zničit život. To je memento, které v naší paměti zůstane už navždy.
