Článek
Ticho, které nikdo neumí ocenit
Sauna má svůj zvláštní rytmus. Dveře se zavřou, místností se rozlije horko a člověk konečně na pár minut vypne. Alespoň tak by to mělo být. V praxi ale ticho mnohdy protrhne zvuk, který by se lépe hodil do kravína. Pán na horní lavici se mocně vysmrká do dlaně, výsledek si otře o stehno a spokojeně se opře o dřevo, na kterém bude za chvíli sedět někdo další.
Nejde o ojedinělou příhodu. Smrkání, odkašlávání a dlouhé, procítěné říhnutí nepatří v saunách k něčemu extra výjimečnému. Bohužel. A pokud si myslíte, že horší už to být nemůže, pak jste ještě nezažili onen tlumený, ale nezaměnitelný zvuk, po kterém všichni přítomní v jediném okamžiku zjistí, co měl dotyčný k obědu. V místnosti rozpálené na osmdesát či devadesát stupňů se taková informace šíří s mimořádnou účinností.
Prostěradlo není ozdoba
Základní pravidlo, které visí snad v každé sauně, zní jasně: celé tělo patří na prostěradlo nebo osušku. Nikoli kvůli pedanterii, ale proto, že dřevěné lavice nasávají všechno, co z nás vytéká. Přesto pravidelně vídám muže, kteří si osušku přehodí přes rameno jako módní doplněk a usednou rovnou na holé dřevo. Případně si podloží jen to, co považují za podstatné, zatímco chodidla a lýtka spokojeně odpočívají na místě, kam se o hodinu později opřou něčí záda.
K tomu se přidává zvláštní disciplína nenápadného, leč vytrvalého škrábání. Pod kolenem, na hrudi a nejraději tam, kam slunce nesvítí. S nevzrušeným výrazem člověka, který sedí doma u televize. Jenže doma nesedí. Je půl metru od cizích lidí, kteří se právě snaží odpočívat.
Skok do bazénku bez sprchy
Po saunování přichází chvíle, na kterou se těší snad každý: ochlazení. Studená sprcha, ochlazovací káď nebo bazének s ledovou vodou. Správný postup zná každý, kdo aspoň zběžně přelétl návštěvní řád. Nejprve smýt pot pod sprchou, teprve potom do vody. Někteří muži však návštěvní řád zjevně považují za literaturu pro slabší povahy. Z potírny vyrazí rovnou k bazénku a s hlasitým výkřikem do něj skočí. Voda, ve které se za minutu budou ochlazovat další lidé, tak dostane vydatnou porci soli, kožního mazu a všeho ostatního, co tělo během deseti minut v horku vyloučilo.
Ten výkřik mimochodem k věci patří. Jako by nestačilo porušit hygienu, je třeba o tom ještě informovat celé wellness.
Pohledy, které nejsou příjemné
Nejvíc mě ovšem trápí něco, co nevydává žádný zvuk ani zápach. Ve společných saunách, kde se potí muži i ženy, se najde vždy aspoň jeden pán, který usoudil, že nahota kolem něj je program určený k pozorování. Neskrývaně zírá, provází ženy pohledem cestou ke sprchám a občas se dokonce nenápadně přesune na lavici s lepším výhledem.
Společná sauna přitom funguje jen díky tiché dohodě, že nahota tu není nic zvláštního a nikdo ji nekomentuje ani nepozoruje. Žena, která takový pohled zachytí, se příště do společné sauny nevrátí. A upřímně, nedivím se jí.
Proč zrovna my
Nechci házet všechny muže do jednoho pytle. Znám ze sauny spoustu chlapů, kteří se chovají ohleduplně, tiše a čistě. Když si ale projdu vlastní zážitky, nevzpomenu si na jedinou ženu, která by se vysmrkala do dlaně nebo skočila zpocená do bazénku. Ženy sedí na prostěradle, sprchují se a mluví potichu. My muži máme sklon brát saunu jako šatnu po fotbale, kde platí jen to, co si kdo dovolí.
Přitom stačí tak málo. Osprchovat se, podložit si celé tělo prostěradlem, smrkat venku a dívat se do stropu, ne na sousedku. Sauna není jeskyně a my nejsme neandrtálci. Nebo bychom aspoň neměli být.
