Článek
1989 aneb rok, kdy režim ztrácel půdu pod nohama
Pád komunismu v Československu se nezrodil za jediný večer. Rok 1989 byl řetězem událostí, při nichž se lidé postupně přestávali bát a režim stále nervózněji sahal po síle. Okolní země se přitom měnily před očima: v Polsku a Maďarsku probíhala jednání s opozicí, přes Prahu utíkali východní Němci a 9. listopadu padla Berlínská zeď. Československé vedení zůstávalo jedním z posledních, které se změnám bránilo.
Palachův týden jako generálka
První velkou zkouškou byl leden 1989. K dvacátému výročí upálení Jana Palacha ohlásilo pět opozičních iniciativ krátké pietní shromáždění u sochy svatého Václava. Situaci vyhrotil anonymní dopis, který 9. ledna dostal Václav Havel. Neznámý pisatel v něm oznamoval, že se 15. ledna na Václavském náměstí zapálí.
Organizátoři byli zadrženi už cestou na místo, lidé však přesto přišli a protesty pokračovaly několik dní. Policie je rozháněla vodními děly a pohotovostními jednotkami, které tloukly i náhodné kolemjdoucí. Zadrženo bylo přes 1 400 lidí a Václav Havel dostal nepodmíněný trest devět měsíců vězení. Režim tehdy ještě vyhrál, ukázal ale, že na pokojné vzpomínání odpovídá obušky.
Proč to bouchlo zrovna v listopadu
Klíčovou roli sehrálo samotné datum. Sedmnáctý listopad připomínal rok 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy a popravili studentské vůdce. Bylo to výročí, které uznával i komunistický režim, a nemohl ho tedy jednoduše zakázat.
Akci k padesátému výročí připravovali Nezávislí studenti, z nichž později vzniklo hnutí Stuha. Přípravy probíhaly mimo hlavní okruh disentu, což z ní dělalo v očích úřadů relativně nevinnou studentskou záležitost. Díky spolupráci se Socialistickým svazem mládeže byla demonstrace oficiálně povolena, a proto na Albertov přišlo mnohem víc lidí, než by se odvážilo na zakázaný protest.
Akce Student: jak se Státní bezpečnost připravovala
Bezpečnostní aparát nic nepodcenil. Na demonstraci byla vyhlášena mimořádná bezpečnostní akce s krycím názvem Student a nasazen byl překvapivě vysoký počet příslušníků, přestože šlo o povolené shromáždění. Průvod sledovaly hned čtyři různé skupiny příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyslané nezávisle na sobě.
Hlavní údernou silou byl pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti s 940 muži. K němu se přidali školní pohotovostní oddíl, psovodi a větší počet estébáků v civilu. Celkem bylo k zásahu připraveno 1 569 osob. Zatímco studenti procházeli Prahou, nejvyšší představitelé StB včetně Alojze Lorence večeřeli s delegací sovětské KGB ve vile ministerstva vnitra na Břevnově.
Večer na Národní třídě
Po skončení oficiální části se průvod vydal na Vyšehrad a odtud směrem do centra. Na Národní třídě ho kordony uzavřely z obou stran. Sedící demonstranti, kteří policistům nabízeli květiny, byli v mnohonásobné přesile biti obušky. Zraněných bylo nakonec 568, i když ne všichni vyhledali lékaře.
Mrtvý student, který nikdy nezemřel
Rozhodující impulz přišel o den později. Drahomíra Dražská, vrátná na koleji Matematicko-fyzikální fakulty, začala vyprávět, že při zásahu zahynul student Martin Šmíd. Své důvody nikdy uspokojivě nevysvětlila. Disident Petr Uhl, který vedl Východoevropskou informační agenturu a měl pověst spolehlivého zdroje, zprávu 18. listopadu pustil do světa jako ověřenou. Převzala ji světová média a přes Svobodnou Evropu se vrátila do Československa.
Symbolika data udělala z fámy výbušninu. Mrtvý student okamžitě připomínal Jana Opletala a zpráva vyburcovala i střední generaci, která byla do té doby převážně apolitická. Do hry vstoupil také poručík StB Ludvík Zifčák, který se mezi studenty pohyboval pod jménem Milan Růžička a na Národní třídě předstíral bezvědomí. Jeho vlastní tvrzení o roli „mrtvého Šmída“ ale vyšetřovatelé později zpochybnili a pravděpodobně jednal na vlastní pěst.
Provokace, nebo selhání?
Dodnes se objevují teorie, že celý zásah byl součástí mocenského boje uvnitř KSČ. Seriózní výzkum však nic takového neprokázal. Pravděpodobnější je, že režim zvolil osvědčenou taktiku zastrašení, která tentokrát narazila na společnost připravenou se ozvat. Vyvrácení zprávy o Šmídovi už nic nezměnilo. Studenti vstoupili do stávky, přidala se divadla a během několika týdnů se komunistická moc zhroutila.
Zdroje:
