Článek
Odmalička jsem měl pohyb v krvi. Od dvanácti let jsem prakticky neslezl ze žíněnky nebo z ringu. Začínal jsem judem, postupně přešel ke karate, a nakonec přidal i box. Tvrdý trénink se vyplácel, protože na mistrovství Československa se mi podařilo posbírat několik titulů a měl jsem pocit, že mám fyzickou kondici i disciplínu pevně pod kontrolou. Když přišel svolávací rozkaz na základní vojenskou službu, moje sportovní výsledky neztratily váhu. Naopak, právě kvůli mé přípravě a úspěchům v bojových sportech jsem byl vybrán a povolán k vojskům Ministerstva vnitra.
Přijímač proběhl ve Velimi. Na první pohled to byla klasická socialistická vojna se vším všudy, což znamenalo nekonečné pořadové pochody, pořvávání na střelnici, skládání komínků z prádla ve skříňce podle pravítka, neustálý řev mladých důstojníků a plíživá, všudypřítomná šikana od mazáků. Už tam mi ale začínalo docházet, že náš výcvik má trochu jiné zaměření než u běžných vševojskových útvarů ČSLA.
Po přísaze přišlo rozdělování k samotným útvarům. Během krátkého nástupu mi oznámili přesun do Dolních Břežan. Za vysokými zdmi tamního uzavřeného areálu, ve stínu ponurého a tehdy značně zchátralého zámečku, sídlil Odbor zvláštního určení (OZU), což byl přímý ideologický i organizační předchůdce dnešní URNA (Útvaru rychlého nasazení).
Historická fakta o tomto objektu byla tehdy přísně tajná. OZU spadal přímo pod Správu vojsk MV a jeho úkolem byl nejen protiteroristický výcvik, ale i specifické operace pro ochranu režimu. Trénink byl extrémně náročný. Fyzické dno jsme sešlapávali denně při taktických drilových cvičeních, bojových simulacích a psychickém tlaku, který měl zlomit jakoukoliv individuální vůli.
Krize vyvrcholila v listopadu 1989. Režim se hroutil a nás intenzivně připravovali na ostrý zásah proti vlastnímu obyvatelstvu. Dny jsme trávili v plynových maskách na zemi, zatímco mezi nás instruktoři házeli dýmovnice a slzný plyn, abychom si zvykli na ztížené podmínky. Trénovali jsme nátlakové taktiky, vytlačování davu i koordinovanou práci s masivními plexi štíty a obušky. Instruktoři nám jasně dávali najevo, jaký bude náš úkol. Část jednotky měla jít do akce v uniformách, ale značné množství z nás mělo působit přímo uvnitř davu v civilním oblečení jako provokatéři a koordinátoři zatýkání.
Z představy, že bych měl své dovednosti z bojových sportů použít proti neozbrojeným lidem v ulicích, mi bylo fyzicky zle. Měl jsem z celé situace strašně špatný pocit a věděl jsem, že se toho nechci účastnit. Dne 17. listopadu jsem psychický tlak neustál a objekt v Dolních Břežanech nedovoleně opustil. Přímo na Národní třídě jsem v ten večer nebyl, ale můj útěk pochopitelně nezůstal bez odezvy. Následoval tvrdý kázeňský trest a reálně mi hrozil vojenský soud i víceleté vězení za opuštění posádky v době mimořádného opatření. Události však nabraly raketový spád. Sametová revoluce režim smetla a v prosinci 1989 jsem útvar definitivně opustil, přičemž mi byl trest v celkové politické omilostňovací vlně prominut.
Na tuhle životní etapu vzpomínám opravdu nerad. Dodnes mám z té doby hluboké vnitřní trauma a pocit úzkosti se mi vrací pokaždé, když projíždím kolem Dolních Břežan nebo vidím těžkooděnce v ulicích. Vědomí, jak blízko jsem byl tomu stát se nástrojem násilí, je jizva, kterou si v sobě ponesu už napořád.
