Článek
Jsou to dva mnohdy nesmiřitelné tábory – cyklisté a motoristé. Na silnici se potkávají neradi, jenže jinak to většinou nejde. Cyklostezek je, především v Praze a dalších velkých městech, jako šafránu, a tak nezbývá, než se vzájemně naučit koexistovat a respektovat. Jenže občas se stane, že při setkání těchto dvou skupin dojde k nějakému tomu naschválu. Přiznávám, ani já nejsem bez viny.
Skončil jsem v příkopu
Naschvály však dělají oba tábory. Cyklisté řidičům ztěžují život například tím, že v rozporu s pravidly jezdí vedle sebe, řidiči je potom například s chutí osprchují vodou z ostřikovačů nebo průjezdem kaluže. Velmi častým naschválem řidičů je potom také předjíždění cyklistů v jejich těsné blízkosti. Osobně jsem to párkrát zažil a třikrát jsem už jako cyklista skončil v příkopu. Auto jelo kolem mě tak blízko, že to jinak dopadnout nemohlo.
Pravidlo 1,5 metru
Od roku 2022 platí zákon s novými pravidly pro předjíždění cyklistů na veřejných komunikacích. Každý řidič motorového vozidla musí při předjíždění cyklisty dodržet boční rozestup nejméně 1,5 metru. V místech, kde je maximální rychlost stanovena na 30 km/h, musí řidič motorového vozidla cyklistu předjíždět s minimálním bočním rozestupem 1 m.
Pozor na boční vítr
Tyto výpočty nejsou náhodné. Jde o statistiku soudních znalců, kteří poukazují na fakt, že cyklista bohužel občas musí z ničeho nic hůře manévrovat, pokud se před ním objeví překážka nebo nerovnost. Krajnice silnic na tom v Česku nejsou totiž nejlépe, za což cyklisté samozřejmě nemohou. Problematický je také boční vítr, který může po rychlém průjezdu vozidla narušit rovnováhu cyklisty. Pokud takto jede několik vozidel za sebou, vzniká nebezpečná situace.
Louže jako zábava pro řidiče
Jenže co si budeme povídat. Jedna věc je zákon a druhá každodenní praxe. Jezdím na kole i v autě a o dodržování odstupu 150 centimetrů vím svoje. A stalo se mi už mnohokrát, že řidič, který mě předjížděl, zapnul ostřikovače, nebo přede mnou vjel do louže, aby mě „osprchoval“.
Cyklisté mnohdy provokují
Ale ani cyklisté se mnohdy nechovají zrovna fér. Z mých zkušeností je naprosto běžné, že na silnici jedou dva cyklisté vedle sebe, někdy dokonce potkávám peleton, kde jsou vedle sebe třeba i čtyři povídající si cyklisté.
Silnice je moje. Ne, moje!
Mám ale pocit, že za těmi naschvály je něco víc než jen prostá nevraživost. Cyklisté a motoristé se často navzájem vnímají jako vetřelce ve „svém“ prostoru. Řidič má pocit, že silnice je pro auta, a když ho zdrží cyklista, vnímá to jako osobní újmu – i když reálně dojede o minutu později. Cyklista naopak považuje každý agresivnější manévr řidiče za ohrožení svého zdraví či života. A protože spolu většinou nekomunikují, nevysvětlí si situace, nevidí do vzájemných motivací a frustrací, vzniká z toho napětí, které se může snadno přetavit v „výchovný“ naschvál.
Stačí respekt
Přitom by stačilo málo – vzájemné pochopení a respekt. Když jedu na kole a vím, že za mnou jede kolona aut, uhnu na chvíli ke kraji, pokud je to bezpečné. Když sedím za volantem, raději počkám na přehledný úsek, než cyklistu bezpečně předjedu. Zákon o 1,5 metru sice vymezil jasná pravidla, ale klíčem k bezpečnému soužití na silnici není jen legislativa – je jím především ochota vžít se do kůže toho druhého. Protože když jedeme po stejné silnici, nejsme soupeři, ale účastníci stejné hry. A ta by neměla končit šrámy, konflikty, nebo dokonce tragédiemi.
