Článek
Létáme často, Létáme rádi, ale je to nuda. Ale při jednom letu do Asie, jsme se nenudili. Partnerka se na mě totiž před usnutím na posteli v první třídě usmála s tím známým výrazem „A co kdybychom…?“ A já, možná trochu z nudy, možná z euforie z toho, jak je na té posteli vše čisté, voňavé a na míle vzdálené běžné realitě – jsem souhlasil.
Ano. Rozdal jsem si to s partnerkou na palubě letadla. V plně rozložené posteli první třídy. A stal jsem se tak členem pověstného „Mile High Clubu“. Po technické stránce šlo vlastně o jedno z nejpohodlnějších míst, kde se tohle dá provést – sklopná postel, lněné povlečení, vlastní oddělený prostor, zástěna, a dokonce i sprcha. Nic z toho bych v ekonomické třídě rozhodně nenašel. A taky bych to tam nezkusil. Upřímně – lidé, kteří tohle podnikají na toaletě nebo to zkouší pod dekou na dvou sedadlech, mi přijdou spíš jako zoufalí dobrodruzi než milenci. Ale hlavně - záchod? To jako opravdu?
Přesto se přiznávám – necítil jsem se komfortně. V hlavě mi běželo tisíc scénářů: co když je partnerka moc hlasitá? Co když to někdo slyší? Co když se otevře závěs? Nechtěl jsem si tenhle zážitek spojit s ostudou. Nakonec bylo všechno v pořádku. Ticho. Diskrétnost. A zbyla jen vzpomínka. A trochu zvláštní pýcha.
Zajímalo mě, co si o podobných dobrodružstvích myslí lidé z druhé strany – palubní personál. A tak jsem hledal na netu. Našel jsem tam článek bývalé letušky. Říká tam mimo jiné, že to poznají okamžitě. Že hlučné pasažéry „rozpráší“, ale pokud jsou tiší, spíš je nechají být. „Nejsme od toho, abychom někomu bránili si užít let,“ směje se bývalá letuška, ale zároveň dodává: „Sex na palubě není žádná romantika, ale často spíš podivná akrobacie na malém prostoru.“
A přesně tohle je důvod, proč už bych si to asi nezopakoval. Sice jsem to zažil, můžu si odškrtnout „členství“ v Mile High Clubu, ale ten vnitřní neklid, obavy z trapasu a neustálé poslouchání, jestli někdo nejde kolem – to mi ten zážitek přece jen trochu otrávilo. Jako jednorázová historka dobrý. Ale podruhé? Děkuju, ne.
