Technik z autoservisu ukazuje, jak sedačka spolujezdce prozradí počet najetých kilometrů

Problematika stáčení tachometrů je velice ožehavé téma nejen v našich podmínkách. Na jedné straně stojí nepoctiví prodávající, kteří se snaží nezákonně vydělat, na druhé straně pak zákazníci bez soudnosti, kteří prostě nehledí na nic jiného, než číslo na tachometru, a nevšímají si očividných stop po mnohem větším kilometrovém nájezdu. Například Jan Srnka, spoluzakladatel platformy SellMyCar se v nedávné době vyjádřil v podcastu 30 Minut Lajfu tak, že z jeho zkušenosti si lidé raději koupí starší vůz, ale s menším nájezdem, než novější s větším.

Když chcete třeba Octavii TDI, na které v základu není vůbec nic špatného, musíte především pochopit, jak se s takovým autem jezdilo. Těžko si ho někdo pořídil jako víkendovou hračku do hezkého počasí. Naopak, takové auto bývá v denní permanenci. Není vůbec neobvyklé, aby takový vůz najel za rok minimálně 20 000 km, takže jednoduše počítejte. Za deset let bude mít naftová Octavia minimálně 200 000 km, spíše však mnohem více. Pokud auto sloužilo jako firemní, mohlo ujet klidně i dvakrát tolik. U moderního auta to ale nemusí být katastrofa, pokud bylo pravidelně v servisu a pokud majitel dodržoval předepsané servisní prohlídky a výměny. Přesto po velké porci kilometrů, třeba po více než 300 000 km, bude značně unavená celková konstrukce auta. Poznáte to hlavně na snížené torzní tuhosti a citelném kroucení, případně vrzání interiéru, které se u moderních škodovek projevuje až právě po více než 300 000 km.

Zatímco lak vybledne u všech aut, ať stojí, nebo jezdí, především přední část vozu vám napoví o přibližném stáří auta nejvíc. Zkontrolujte také světla. Známky poškrábání od kartáčů myčky a dírky od kamínků jsou výrazné od nějakých 50 000 km, ale zažloutnutí se objevuje obvykle až po trojnásobné porci, spíše až kolem 200 000 km. Koukněte se také na zrcátka a hlavně čelní okno. Pokud má vůz původní, bude značně odřené od stíračů a hlavně plné drobných dírek od kamínků. Takové okno je na autě už minimálně 100 000 km.

Zejména hledejte stopy po korozi výfuku a podvozkových skupin. Zatímco tlumiče a pružiny mohou být pravidelně měněny, základní nosná konstrukce podvozku pravděpodobně bude původní. Výfuk vydrží zhruba pět až sedm let, resp. 150 000 km, než urezne. Velmi pokročilá koroze spodku vozu moderních aut pak svědčí o nájezdu větším než 300 000 km. Koroze a opotřebení napadá především nosné prvky a nápravnice. Hledejte korozi na špatně přístupných místech a výfuku, který obvykle vydrží pět až sedm let a zhruba 150 000 km, než urezne.

Nejlepší je si prohlédnout spodek vozu auta, které má zaručeně najeto třeba 50 000 km a pak vozu, který má kolem 100 000 km. Uděláte si obrázek o tom, jak u moderního auta opotřebení spodní části vozu a karoserie postupuje. Nový lak svědčí buď o tom, že byl vůz nabourán, nebo že po těch 200 000 km už totálně vybledl a byl odřený a ošoupaný ze všech stran.

V motorovém prostoru můžete také najít několik stop po větším kilometrovém nájezdu. Opět se zaměřte na základní nosné části vozu. Jejich značné zanesení a zašpinění se objevuje po velkém kilometrovém nájezdu. Také zde můžete odhalit případnou opravu po něhodě. Zjistěte, zda se na konkrétním voze měnily rozvody. Interval pro výměnu bývá od 90 do 160 000 km (nejčastěji je to kolem 120 000 km), takže pokud víko rozvodů jeví citelné známky manipulace, minimálně jednou k výměně došlo. Pozor, někteří majitelé interval výměny nedodržují. Asi čekají, až se jim motor potká.

Nejprve prohlédněte prostor okolo dveří řidiče, zejména pak stav těsnění a prahů. I když je interiér pravidelně čištěn, škrábance a ošoupání vlivem pravidelného používání nezmizí. Tady nejde říct, kolik bude mít auto najeto, ale spíše vám to napoví, jak často se s autem jezdilo, a podle toho můžete odhadnout kilometrový nájezd. I takový detail, jako je například ohmatání volantu, napoví, jak se s autem jezdilo. Toto opotřebení se dříve než ve 120 000 km obvykle neprojeví.

Hodně pak napoví stav sedačky řidiče, hlavně levé bočnice, o kterou se tělo řidiče vždycky při nastupování a vystupování otírá. I u pečlivě udržovaných aut se zhruba kolem 150 000 km projeví opotřebení a ošoupání, po 300 000 km se již viditelně čalounění trhá i u velmi kvalitního materiálu. Někteří podvodníci toto maskují výměnou za jinou sedačku, takže zkontrolujte, jak vypadá sedačka spolujezdce. Sedadla by měla být podobná, tím spíše ta u řidiče bude v horším stavu. Nikdy naopak!

U kvalitních aut se výrazné ošoupání věnce projevuje zhruba od 150 000 km, auta s nižší kvalitou materiálů jsou viditelně ošoupaná po asi 100 000 km. Podobné je to i s hlavicí řadící páky a všech často používaných tlačítek, jako je ovládání blinkrů, stíračů, rádia, klimatizace a stahování okének. Po zhruba 200 000 km se začne u některých dílů odlupovat horní lakování a na povrch začne prosvítat základní plast, většinou šedý nebo bílý. Velmi napoví také stav špatně přístupných míst v interiéru. Pokud je v daném místě spousta nečistot, auto bylo nejen málo udržované, ale pravděpodobně jezdilo velmi často - majitel neměl čas na jeho leštění a pucování a používal ho prakticky denně. U takového vozu lze očekávat nájezd minimálně 20 až 30 tisíc kilometrů za rok.

Pokud kupujete auto s velmi nízkým počtem ujetých kilometrů, dejme tomu do nějakých 50 000 km, rozhodně by nemělo mít silně opotřebované brzdové kotouče, zašlý lak děravý od kamínků a zažloutlé světlomety. Rovněž interiér by měl ještě téměř vonět novotou, plasty, látka a kůže musí být pěkné a vše musí působit bytelným dojmem.

Při testovací jízdě poslouchejte. Typické tlučení opotřebovaného podvozku je znakem minimálně 100 000 km, vrzání celého auta pak nájezdu spíše 150 000 km a víc. Některé modely se samozřejmě začnou takto projevovat dříve. Například některé francouzské nebo italské vozy vržou poměrně brzy, trpí na to i japonská auta. Německá auta obvykle své stáří maskují mnohem lépe, proto se také hojně stáčí.