Článek
Seděli jsme spolu v hospodě, jako už mockrát předtím. Dvě piva, stejné místo u stolu v rohu, kde se dá mluvit klidněji. Jenže tentokrát bylo ticho jiné. Kamarád koukal do půllitru, otáčel ho v ruce a po chvíli řekl: „Hele, představ si… řekla mi, že je těhotná.“
Zvedl jsem hlavu. „No ty vogo, to je super, ne?“ usmál jsem se automaticky, aniž bych tušil, co přijde. „Jo, to jsem si taky myslel,“ odpověděl tiše, „Jenže dítě není moje.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Chvíli jsme oba mlčeli. Co taky na to říct. „Počkej… to jako fakt?“ zeptal jsem se nakonec. Jen přikývl. „A víš co je nejhorší?“ pokračoval. „Že tohle už se stalo jednou. Minule jsem jí to odpustil. Doufal jsem, že se změnila. Že to byl zkrat. Ale ona to prostě má v sobě.“
Nalil si zbytek piva do sebe, objednal další a pak vyprávěl. Jak se seznámili, jak byla úžasná, zábavná, jak ho přitahovala tou svou divokostí. Jenže ta samá divokost ji nakonec zničila. A s ní i jeho. „Všechno jsme měli,“ říkal. „Byt, auto, společné plány. Hypotéku jsme platili napůl. A teď? Všechno v háji.“
Nakonec si vzal úvěr, vyplatil ji z bytu a vyhodil ji. Bez křiku, bez scén. Prostě jen sbalila věci a odešla. „Víš,“ řekl, „Nešlo ani tak o ty peníze. Šlo o to, že jsem jí fakt věřil. Po tom prvním průšvihu jsem si říkal, že to dám. Že každý může udělat chybu. Ale když ti někdo dvakrát bodne kudlu do zad, už ji tam prostě nechceš mít.“
Seděli jsme tam dlouho. On koukal před sebe, já poslouchal. Na konci večera řekl tichým hlasem: „Pořád ji mám rád, ale už s ní nechci být. To, co zlomila, nejde slepit.“
Když jsme vyšli ven, foukal studený vítr a ulice byly prázdné. Říkal jsem si, že někdy člověk musí přijít o všechno, aby pochopil, že důvěra a klid jsou víc než jakákoliv vášeň. A že žádná ženská, i kdyby byla sebehezčí, nestojí za to, abys kvůli ní ztratil sám sebe.
