Článek
Vedle žebráků byl obvykle nápis na kartonu. Třeba: Mám hlad, přispějte, prosím“. Kdo chtěl, hodil drobné. Kdo nechtěl, odvrátil zrak. A to bylo všechno. Prosté a přímočaré. Ale dnes? Dnes už se nechodí žebrat do metra. Dnes se žebrá online.
Stačí se porozhlédnout po sociálních sítích, a narazíte na nový fenomén. Někdo zveřejní příspěvek s QR kódem a stručnou žádostí. „Nemám na pivo, pošleš?“ „Chci si koupit kabelku, pomož mi.“ „Chybí mi 97 korun na menu v KFC.“ Na první pohled vtip. A někdy skutečně je. Nadsázka, recese, ironie. Jenže pak si přečtete komentáře – a zjistíte, že lidé skutečně přispívají. Ne stovky. Ale třeba dvacet, padesát korun. Ze srandy. Nebo proto, že „proč ne, když to někoho potěší“.
Otázka zní: je to ještě žebrání? A pokud ano, proč nám to vlastně tolik nevadí?
Možná proto, že je to čisté. Bez zápachu alkoholu, bez pohledu do očí, bez osobního kontaktu. Pomoc stiskem tlačítka. Rychlá, anonymní, bezpečná. Možná proto, že to působí jako zábava. Něco mezi crowdfundingem a happeningem. A možná i proto, že nám to dává pocit moci: když už posílám peníze cizímu člověku na kabelku, dělám to proto, že můžu. Ne proto, že musím.
Na druhé straně: není to zneužití důvěry, solidarity a empatie? Když dnes může člověk „žebrat“ o nové tenisky nebo pivko přes Instagram a ještě si z toho dělat legraci, nezesměšňuje tím ty, kdo opravdu pomoc potřebují? Není to jen další krok v devalvaci hodnot, kde je vše dovoleno, pokud to má dost lajků?
Těžko říct. Faktem zůstává, že doba se mění. A s ní i formy prosby. Z klobouku se stal QR kód. Z pokory ironie. A ze soucitu… možná jen pobavený palec nahoru.
Otázkou ale zůstává: komu vlastně dnes doopravdy pomáháme? Třeba na druhé straně nejsou žádní chudáci. Ale ti, kteří zneužívají naivity a dobrého srdce některých z nás. Přispívat chudým je skvělá věc, ale jestli si z toho někdo dělá byznys, je to hodně špatně.
