Článek
A právě v tom je problém. Dětství nemá jednoho kronikáře. Stejnou rodinu mohou její členové popsat tak rozdílně, až to vypadá, jako by spolu nikdy nežili.
Rodiče samozřejmě nejsou bezchybní a není fér po desetiletích soudit celou výchovu podle každého přešlapu. Ale některé věci čas jednoduše nesmaže. Rodič na ně dávno zapomněl, zatímco jeho dítě je může mít v hlavě ještě ve čtyřiceti nebo padesáti.
A některé z nich jsou mnohem méně nápadné, než by se mohlo zdát.
Věcí, které mohou v hlavě zůstat desítky let
1. Když se rodič nepostavil na jeho stranu
Dítě přijde domů s pocitem, že mu někdo ublížil, a čeká zastání. Místo něj uslyší: „Určitě sis za to mohl taky.“ Rodič možná jen nechce slepě věřit vlastnímu potomkovi. Dítě si ale může odnést něco jiného: když bylo nejhůř, doma mu nevěřili.
Rodič samozřejmě nemusí bránit dítě, které udělalo chybu. Ale mezi slepým zastáváním a automatickým postavením se proti němu je velký rozdíl.
2. Když se jeho slabost stala rodinnou zábavou
Některé historky rodiče vyprávějí ještě po dvaceti letech. Dětský strach, trapas nebo něco řečeného v důvěře se změní v zábavu u rodinného stolu.
Rodič v tom nemusí vidět nic zlého. Dítě ale může pochopit jednoduchou věc: co řekne doma, nemusí doma zůstat. A možná právě proto už jako dospělé rodičům některé věci neříká.
3. Když dítě dostalo práci dospělého
„Neříkej to tátovi.“ „Maminka je zase smutná.“ „Ty jediný mi rozumíš.“ Některé děti se brzy stanou prostředníkem, důvěrníkem nebo psychickou oporou vlastního rodiče.
Rodina si pomáhat má a odpovědnost dítěti neuškodí. Ale něco jiného je vynést koš a něco jiného v deseti letech řešit problémy dospělých. Podobné obrácení rolí se označuje jako parentifikace a výzkum ukazuje, že některé její podoby mohou souviset s pozdějšími psychickými obtížemi.
4. Když jedno dítě dostalo nálepku, které se už nezbavilo
Jeden sourozenec je „ten chytrý“, druhý „ten problémový“. Jeden spolehlivý, druhý líný. Z dětského chování vznikne rodinná role a ta může přežít ještě dlouho poté, co přestala být pravdivá.
Nemusí přitom jít o otevřené zvýhodňování. Stačí dlouhodobý pocit, že jeden sourozenec měl jiné postavení než druhý. Výzkum ukazuje, že vzpomínky na rozdílné zacházení mohou souviset s psychickou pohodou potomků ještě ve středním věku.
5. Když největší zájem přicházel s úspěchem
Dobré vysvědčení, medaile, přijetí na školu. Najednou bylo čím se pochlubit. Když se nedařilo, nadšení zmizelo.
Rodič tomu může říkat motivace. Dítě si z toho může odnést: největší cenu mám, když něco dokážu. Ale má snad rodič předstírat stejné nadšení z úspěchu i neúspěchu? Hranice mezi zdravými očekáváními a pocitem, že si uznání musí člověk zasloužit, nemusí být vůbec jasná.
6. Když rodič po letech řekne: „To se nikdy nestalo“
Dospělý syn nebo dcera připomenou starou událost a rodič odpoví: „To si pamatuješ špatně.“
Nemusí lhát. Dva lidé mohou stejnou minulost skutečně vnímat jinak. Ale co když dospělé dítě nechce omluvu, jen uznání, že ho to tehdy bolelo? A má se naopak rodič omlouvat za něco, o čem je přesvědčený, že se to odehrálo úplně jinak?
7. Když se rodičovská péče po letech promění v účet
„Víš, co všechno jsme kvůli vám obětovali?“ Rodiče mohou dětem dát obrovskou část peněz, času i vlastního pohodlí. Je pochopitelné, že očekávají vděčnost. Ale dítě si své narození ani náklady na výchovu neobjednalo.
Znamená to tedy, že rodičům nic nedluží? Podle jedné strany je péče o vlastní dítě povinnost, za kterou nelze po třiceti letech vystavit účet. Podle druhé by rodina, v níž nikdo vůči nikomu necítí žádný závazek, mohla skončit jen jako skupina příbuzných se společným příjmením.
Účet za dětství nejde splácet celý život
Rodiče mohou svému dítěti ublížit, aniž by to tehdy chtěli nebo vůbec pochopili. Po letech se mohou omluvit, vysvětlit své chování nebo přiznat chybu. Někteří to ale nikdy neudělají.
Dospělé dítě pak stojí před nepříjemnou volbou. Může čekat na omluvu, která možná nikdy nepřijde, nebo přijmout, že minulost už nikdo nezmění. Odpustit přitom neznamená říct, že všechno bylo v pořádku.
A stejně tak platí něco nepříjemného i pro druhou stranu. Špatné dětství může vysvětlit mnoho problémů v dospělosti. Nemůže se ale stát omluvou pro všechno, co člověk udělá ve třiceti, čtyřiceti nebo padesáti.
Rodiče nesou odpovědnost za to, jak své děti vychovávali. Dospělé děti zase za to, co se svým životem udělají potom.
Anketa
Zdroje:
