Článek
„Já jsem se o tebe taky celý život staral.“ Z praktického problému je rázem otázka vděčnosti a rodinné povinnosti. Znamená péče o dítě, že má rodič ve stáří právo očekávat místo v jeho domácnosti?
Takové rozhodnutí se navíc netýká jen rodiče a dítěte. Dopadne i na partnera, vnoučata a fungování celé rodiny.
Odmítnout starého rodiče zní krutě. Je ale „ne“ skutečně sobectví, pokud „ano“ změní život celé rodiny?
Kde končí pomoc a začíná oběť?
Největší problém možná není v tom, zda starému rodiči pomoci, ale co všechno ještě nazýváme pomocí. Nákup, cesta k lékaři nebo vyřízení úřadů jsou něco jiného než hygiena, oblékání, léky, noční vstávání a každodenní dohled.
Navíc existuje nepříjemný rozdíl mezi péčí o dítě a péčí o seniora. Dítě zpravidla směřuje k samostatnosti. Starý člověk může naopak potřebovat stále více pomoci. Z několika hodin týdně se tak mohou stát roky, během kterých už vlastní život pečujícího stojí až na druhém místě.
Další hranice se objeví ve chvíli, kdy senior postupně vyřadí všechny přijatelné alternativy. Samozřejmě může rozhodovat o tom, co nechce. Může ale svým rozhodnutím zároveň určit, co musí udělat někdo jiný?
„Mezi cizí mě přece nepošleš.“ „Tam bych nevydržel.“ „Raději bych umřel.“ Za podobnými větami může být opravdový strach. Pro druhou stranu se ale mohou změnit v tlak, proti kterému se velmi těžko říká ne.
Pak přichází partner. Člověk může slíbit rodiči, že mu pomůže. Mnohem problematičtější je slíbit péči, jejíž velkou část nakonec odpracuje jeho manžel nebo manželka.
Má partner povinnost pečovat o tchyni nebo tchána jen proto, že si je druhý přivedl domů? A může takové soužití odmítnout, aniž by byl označen za bezcitného?
Podobně snadno zmizí ze hry vlastní děti. Dospělý člověk totiž není jen něčí syn nebo dcera. Zároveň je partnerem a rodičem. Která z těchto rolí má dostat přednost, když už nejdou skloubit všechny?
Kontroverzní je i samotný pohled na domovy seniorů. „Dal rodiče do domova“ stále může znít skoro jako obvinění. Jenže senior doma může trávit většinu dne sám, zatímco jinde může mít dohled, společnost a odbornou pomoc.
Možná někdy neposuzujeme, kde je starému člověku skutečně lépe, ale které řešení vypadá navenek jako větší láska.
A potom jsou tu sourozenci. Jeden žije daleko, druhý nemá čas a třetí je vždy po ruce. Právě ten začne řešit lékaře, nákupy a další povinnosti. Protože to zvládá, dostává postupně další.
Nejspolehlivější dítě tak může být za svou ochotu paradoxně potrestáno největším dílem péče.
Ještě jinak vypadá povinnost v rodinách, kde dobrý vztah nikdy neexistoval. Má člověk stejnou odpovědnost vůči milujícímu rodiči jako vůči tomu, který ho zanedbával, opustil nebo mu celý život ubližoval?
Pokrevní příbuzenství je stejné. Společná minulost nikoli.
Možná proto stojí za to rozlišovat dvě věci, které často považujeme za totéž: zajistit rodiči pomoc a stát se jeho osobním pečovatelem. Mezi nimi může být mnohem větší rozdíl, než jsme ochotni připustit.
Když žádné řešení není úplně správné
Na tomhle tématu je nejtěžší, že jednoduché řešení neexistuje. Starý člověk se může bát samoty i prostředí, které nezná. Je pochopitelné, že chce zůstat mezi svými.
Jenže ani možnosti rodiny nejsou neomezené. Proto je příliš snadné rozdělit dospělé děti na obětavé a sobecké podle toho, zda si rodiče vezmou k sobě.
Možná je důležitější jiná otázka. Má povinnost postarat se o rodiče nějakou hranici? Pokud ne, může od dítěte nakonec vyžadovat, aby péči obětovalo roky vlastního života.
A pokud taková hranice existuje, musíme připustit i nepříjemnou možnost: říct starému rodiči „ne“ nemusí vždy znamenat, že ho člověk opustil.
Kde tedy končí odpovědnost za rodiče a začíná právo žít vlastní život?
Anketa
Zdroje:
