Článek
Jedni by takové rozhodnutí označili za spravedlivé. Tvrdí, že rodiče kromě běžných odvodů nesou i obrovské náklady na výchovu dětí, které jednou zaplatí důchody celé společnosti. Druzí by v tom naopak viděli trest za osobní rozhodnutí, nebo dokonce za okolnosti, které sami nemohou ovlivnit.
Najednou nejde jen o peníze. Ve skutečnosti se otevírá mnohem nepříjemnější otázka. Jsou děti pouze soukromou volbou, nebo představují hodnotu, bez které se celý důchodový systém jednou zhroutí?
Právě tahle otázka dnes rozděluje společnost víc, než se může na první pohled zdát.
Rodiče zaplatili dvakrát. Je to dobře prodaný mýtus?
Zastánci vyšších odvodů pro bezdětné mají jednoduchý argument. Tvrdí, že rodiče investují obrovské množství času, peněz i energie do výchovy dětí, které se jednou stanou lidmi financujícími celý důchodový systém. Jinými slovy, pomáhají vytvářet budoucí plátce.
Jenže druhá strana namítá, že rodiče na to nejsou sami. Školy, školky, zdravotnictví, různé dávky nebo daňové zvýhodnění rodin se financují z veřejných peněz. Bezdětní tak mohou oprávněně říct, že už dnes přispívají na výchovu cizích dětí, přestože z těchto výhod sami často nic nemají.
Pokud by měli platit ještě vyšší odvody, proč by se jim neměla vrátit alespoň část toho, co do systému kvůli dětem ostatních celý život poslali?
Do debaty navíc vstupuje skupina lidí, na kterou se často zapomíná. Co člověk, který děti chtěl, ale nemůže je mít? Nebo ten, kdo nenašel partnera, dlouhé roky pečoval o nemocného rodiče či sourozence a vlastní rodinu jednoduše nestihl?
Má stát zkoumat důvody bezdětnosti, nebo všechny posuzovat stejně?
Celý spor se navíc začíná komplikovat ve chvíli, kdy se podíváme na samotné děti. Nestačí totiž dítě přivést na svět. Může odejít pracovat do zahraničí, nikdy neplatit české odvody nebo se samo dostat do situace, kdy bude pomoc systému potřebovat.
Má tedy rodič dostat výhodu už za narození dítěte, nebo až za to, že jeho potomek skutečně přispívá na české důchody?
Stejně nepříjemně působí i opačný příklad. Bezdětný lékař, podnikatel nebo člověk s nadprůměrným příjmem může během života odvést do systému několikanásobně více peněz než rodič s nízkým platem.
Kdo z nich společnosti přispěl víc? Ten, kdo vychoval dítě, nebo ten, kdo celý život financoval systém vysokými odvody?
A tím se celý spor dostává do slepé uličky. Pokud jsou děti čistě soukromou záležitostí, proč na nich závisí budoucnost důchodového systému? Pokud jsou naopak veřejným zájmem celé společnosti, proč většinu nákladů na jejich výchovu nesou právě rodiče?
Čím déle se nad těmito otázkami přemýšlí, tím obtížnější je najít odpověď, která by připadala spravedlivá všem.
Až jednou začneme počítat děti jako investici
Ve skutečnosti se tahle debata netočí jen kolem důchodů. Řeší mnohem nepříjemnější otázku. Jakou hodnotu má pro společnost člověk, který vychová další generaci, a jakou ten, kdo ji nevychová?
Bez nových pracujících nebude mít průběžný důchodový systém kdo financovat. Přesto byly děti vždy považovány za soukromé rozhodnutí. Ve chvíli, kdy stát začne jedno zvýhodňovat a druhé znevýhodňovat, přestává být rodičovství čistě osobní záležitostí.
Právě proto tahle debata vyvolává tolik emocí. Nejde jen o peníze. Jde o to, podle čeho bude společnost jednou měřit spravedlnost.
S klesajícím počtem narozených dětí budou podobné spory jen sílit. Možná se totiž blíží doba, kdy stát začne rodičovství považovat nejen za soukromou volbu, ale i za ekonomickou povinnost vůči celé společnosti.
Anketa
Zdroje:
