Článek
Nejdřív člověk pomáhá automaticky. Jenže týdny se mohou změnit v roky a z dočasné pomoci se stane nový život. Nemoc pak nebere jen tomu, kdo jí trpí. Bere plány, svobodu a někdy i budoucnost člověku vedle něj.
A právě tehdy může přijít myšlenka, kterou se skoro bojíme vyslovit: Co když už takhle nechci žít?
Odejít právě ve chvíli, kdy nás druhý potřebuje nejvíc, může vypadat jako zrada. Jenže možná existuje bod, kdy už nezachraňujeme partnera, ale pouze dovolujeme, aby jeho krize stáhla ke dnu i nás?
Kde končí láska a začíná doživotní povinnost?
Není vztah jako vztah. Manžel po dvaceti společných letech a s dětmi není totéž jako přítel, kterého známe několik měsíců. Vážná diagnóza přece nemůže z krátké známosti automaticky udělat závazek na desítky let.
U manželství je to složitější. „V nemoci i ve zdraví“ má něco znamenat právě tehdy, když nemoc skutečně přijde. Znamená ale také povinnost přijmout desetiletí bez intimity, společných plánů a vztahu, jaký jsme znali?
Ještě těžší je psychická nemoc. U ochrnutí vidíme, co člověk nedokáže. U těžké deprese může měsíce nepracovat, nevstávat z postele ani fungovat doma. Kde končí „nemůže“ a začíná „nedělá“? A kdo to smí rozhodnout?
Možná důležitější hranice vede mezi člověkem, který se léčí a bojuje, a tím, který odmítá terapii, léky i odbornou pomoc, zatímco následky nese jeho okolí. Máme povinnost zachraňovat někoho, kdo se na vlastní záchraně odmítá podílet?
Časem může zmizet i rovnost vztahu. Jeden vydělává, řeší domácnost, děti, lékaře a stále více povinností. Z partnera se stává pečovatel. Okolí soucítí s nemocným, ale málokdo počítá cenu, kterou platí člověk vedle něj.
Do té ceny patří také sex, doteky, společné zážitky a obyčejná svoboda. Je sobecké chtít je ještě někdy zažít? Kolik vlastních potřeb musí člověk pohřbít, než může říct, že už obětoval dost?
Úplně jiná situace nastane, když zazní: „Jestli mě opustíš, nevím, co udělám.“ Nemusí jít o vydírání. Zoufalství může být skutečné. Jenže druhý najednou ve své hlavě nese odpovědnost za cizí život. Láska znamená, že nechci odejít. Strach znamená, že si odejít netroufám.
A co demence nebo těžké poškození mozku? Člověk, se kterým jsme prožili třicet let, nás může přestat poznávat a úplně změnit osobnost. Je stále stejným partnerem jen proto, že před námi stojí stejné tělo? Může vztah skončit dříve než život?
Ani děti situaci automaticky nerozhodnou. Odchod může rodinu rozbít, ale setrvání ji nemusí zachránit. Děti mohou roky vyrůstat mezi nemocí, vyčerpáním, napětím a rostoucím odporem.
Co tedy rozhoduje? Délka vztahu? Manželství? Děti? Snaha léčit se? Závažnost nemoci? Roky péče? Nebo skutečná láska žádný limit mít nesmí?
Čím bezmocnější člověk před námi stojí, tím krutěji odchod vypadá. Jenže právě jeho bezmoc může z druhého udělat doživotního pečovatele, který už nikdy nedostane právo říct: dost.
Soudit odchod je snadné. Zaplatit jeho cenu už nechce nikdo
Zvenčí se podobné příběhy soudí snadno. Opustil nemocnou manželku? Sobec. Odešla od partnera s psychickými problémy? Nechala ho v nejhorší chvíli. Nálepka je hotová během několika sekund. Jenže nikdo z těch, kdo ji rozdávají, nemusí žít jejich život.
Společnost může požadovat oddanost, soucit a výdrž, protože účet platí někdo jiný. Nevrátí mu ztracené roky ani budoucnost, která mohla vypadat úplně jinak.
To neznamená, že každý odchod je správný. Utéct při prvním problému není totéž jako odejít ve chvíli, kdy pokračování začíná ničit i druhého člověka.
Možná se tedy ptáme špatně. Nejde jen o to, zda máme právo nemocného člověka opustit. Mnohem nepříjemnější je otázka: Kolik ze svého života musí člověk nejdřív obětovat, aby mu společnost konečně dovolila odejít bez nálepky zrádce?
Anketa
Zdroje:
