Článek
Vychovávač přitom nemusí sedat do auta s úmyslem někoho trestat. Stačí potkat řidiče, který „jede jako idiot“, „cpe se“ nebo „si myslí, že mu všichni uhnou“. Najednou nestačí pokračovat v cestě. Je potřeba dát druhému najevo, že takhle tedy ne.
A právě v tom je vychovávání za volantem zajímavé. Člověk nemusí své jednání vnímat jako agresi. Může být přesvědčený, že pouze reaguje na chybu někoho jiného.
Silnice ale není školní třída a ostatní řidiči nejsou neposlušní žáci. Kde se tedy bere přesvědčení, že cizí chyba dává řidiči právo udělit vlastní trest?
Vyhrát spor na silnici, ale za jakou cenu?
Řidič jede po dálnici 130 km/h a zezadu se přiřítí auto výrazně vyšší rychlostí. Může uhnout, ale neudělá to. „Když jede jako prase, ať si počká.“ Možná má pravdu a druhý skutečně porušuje předpisy. Jenže proč kvůli němu riskovat konflikt ve vysoké rychlosti? Od toho je policie.
Právě tady celé chování přestává dávat smysl. Člověk chce dát lekci někomu, koho nezná a už ho možná nikdy neuvidí. Kvůli několika sekundám vzteku přitom riskuje vlastní auto, zdraví a v krajním případě život. Stačí jediná chyba a z malicherného sporu může být nehoda.
Podobná agrese navíc nemusí být hlučná. Někdo se lepí na kufr? Auto před ním schválně zpomalí. Někdo se chce zařadit? Mezera se zavře. Někdo začne předjíždět? Druhý přidá. Žádné nadávky ani gesta nejsou potřeba. Stačí použít auto jako prostředek k potrestání druhého.
Pak vzniká řetězec, ve kterém už skoro nejde poznat, kdo konflikt začal. Jeden neuhne, druhý problikne. První zpomalí, druhý se nalepí. První ještě ubere, druhý ho naštvaně předjede. Oba si nakonec mohou říct totéž: „Já jsem jen reagoval na něj.“
Jenže pokud se na silnici skutečně objeví nebezpečný řidič, není právě konflikt s ním tou nejhorší možnou reakcí? Nikdo netuší, kdo sedí ve druhém autě, jak zareaguje ani kam je ochoten spor vyhrotit. Dokazovat takovému člověku vlastní pravdu může být mnohem nebezpečnější než ho jednoduše nechat odjet.
Navíc se často bojuje skoro o nic. Jedno auto se zařadí dopředu, někdo předjede nebo nechce uhnout. Časový rozdíl bývá pár sekund. Spor ale přestává být o čase. Začne jít o princip: „Nenechám ho vyhrát.“
A právě tady je největší paradox. Kvůli člověku, kterého považuje za nezodpovědného blbce, začne řidič riskovat to nejcennější – vlastní zdraví a život, někdy i bezpečí rodiny sedící vedle něj.
Za volantem nejde jen o řízení
Na celém tématu je zvláštní, jak dokáže auto změnit chování mezi úplně cizími lidmi. Člověk, který by se kvůli drobnosti v obchodě nebo na chodníku nejspíš vůbec nehádal, může za volantem reagovat úplně jinak. Auto vytváří odstup, anonymitu a pocit bezpečí. Dopravní psychologové upozorňují, že právě anonymita může agresivitu zesilovat.
Možná je ale důležitý ještě jeden rozdíl. Auto dává člověku možnost okamžitě ovlivnit pohyb někoho jiného. Stačí několik pohybů volantem nebo plynem a z běžné dopravní situace se může stát malý souboj o to, kdo se komu podřídí.
Pak už nejde jen o schopnost řídit. Jde také o schopnost zvládnout vlastní ego. Skutečně dobrý řidič totiž nemusí dokazovat svou převahu pokaždé, když někdo jiný udělá něco hloupého.
Silnice tak možná ukazuje něco mnohem zajímavějšího než řidičské schopnosti. Ukazuje, co dokáže s člověkem udělat anonymita, pocit kontroly a trocha moci nad cizím člověkem.
Anketa
Zdroje:
