Článek
Jana si přišla popovídat o rodinném konfliktu, který se rozhořel kolem jejich nevyužívaného rodinného domku. Zatímco syn vidí v domku příležitost k výhodné investici, paní Jana má s domkem docela jiné plány.
„Tak povídejte, Jano, co vás trápí,“ vybízím ji. To bude komplikovaný rodinný uzel, přemítán si tiše a v duchu.
„Víte, když jsem byla mladší, neustále jsem žila v tom, že se musím o všechny postarat,“ začíná Jana, zatímco si rukou uhlazuje sukni.
„A teď, když mám konečně pocit, že bych se mohla začít starat také trochu o sebe, bum! Syn přijde s nápadem, že by si chtěl zrekonstruovat náš starý domek. Prý by se dal dohromady, možná by se tam vešli dvě samostatné bytové jednotky. No každou by potom mohl pronajímat, a tím si postupně našetřit na svou novostavbu na pozemku, který jsme kdysi s manželem výhodně koupili. Vidí v tom lukrativní příležitost, protože by si nemusel sjednávat ani tak vysokou hypotéku, pokud tedy vůbec nějakou.“
„A to se vám nelíbí?“ zeptám se, a Jana se na mě podívá s úsměvem, který mi připomíná trochu ironický povzdech.
„Nejde o to, že bych mu chtěla něco kazit nebo bránit v tom, aby měl vlastní bydlení, ale říkám si, co když ten domek ještě s manželem využijeme? S manželem bychom si ho mohli na důchod opravit pro sebe. Je docela malý, přízemní, se zahrádkou tak akorát, nízké náklady na provoz … No znáte to, menší domeček a už žádné schody!“
A právě nastává čas na řadu otázek, které se dříve či později dotknou každého rodiče. Kolik vlastně obětujeme svým dětem, než dojdeme na konec svých vlastních plánů a snů? A co když se naše plány nebo sny, do jejich očekávání, nevejdou? Počítají s námi v našem stáří?
*******
Jana pokračuje: „Podívejte, já chápu, že dnes je těžké si postavit vlastní dům. Všude samá hypotéka, ceny materiálů jsou neuvěřitelné. A kdyby syn měl jistotu, že si starý domek zrekonstruuje a pronajme, určitě by mu to pomohlo.“
„Ale,“ dodám lehce zvědavě a Jana mi s vážným pohledem odpoví: „Ale my jsme v tom domku pořád něco opravovali, udržovali ho, a teď ho mám dát, aby se z něj stal pronajímaný domeček? A ještě se na to dívat oknem z naší kuchyně? Přiznám se, že jsem si ten starý domek vždycky představovala jako naše útočiště na stáří.“
*******
Zdá se, že Jana není první ani poslední rodič, který stojí před dilematem mezi pomocí dítěti a zajištěním vlastního bezpečí na stáří. Jak často se rodiče dostávají do situace, kdy je jejich péče o děti zcela přirozená, ale při zpětném pohledu zjistí, že jim chybí plán pro svou vlastní budoucnost?
Jana to přiznává zcela otevřeně: „Já prostě nevím, kdy přestat. Dětem jsme dali první poslední, pomohli jim na škole, koupili auto, přispěli finančně na jejich první bydlení … A teď z toho cítím, že pořád ještě musím něco dávat.“
„A co si o tom myslí váš manžel?“ zeptám se, čímž se vracím k faktu, že v partnerském vztahu má každý právo na svůj hlas, byť někdy zapadne ve vyhrocených rodinných situacích.
„Ten říká, že syn už má svůj život a my si musíme zařídit ten svůj. Že jsme do dětí investovali, kolik šlo, a teď si máme nechat aspoň nějaký kousek pro sebe. Že si máme začít užívat života, cestovat a zůstat bydlet tam, kde jsme. Synovi prý s rekonstrukcí pomůže. Stěhovat se nechce, ačkoliv mu říkám, že dům, ve kterém dnes bydlíme je pro nás dva až moc velký. Chtěla bych, aby mladí obsadili náš dům a s manželem bychom se stáhli stranou do našeho malého domečku.“
*******
Konflikty mezi generacemi nejsou jen otázkou plánů a priorit, ale i hodnot. Co vidí Jana jako zajištění na důchod, syn vidí jako zbytečně nevyužitý potenciál. Je to však Jana, kdo nese určitou zodpovědnost za to, aby si v životě našla i místo pro sebe.
Ptám se jí: „A když si představíte, že dům zůstane tak, jak je, a vy s manželem v něm strávíte klidný důchod, jaký pocit to ve vás vyvolává?“
Jana se pousměje. „To je zajímavé, ani jsem si nevšimla, jak moc jsem se na ten pocit těšila. Syn by si to bydlení měl vybudovat po svém, přesně tak, jak jsme to dělali my s manželem. A pokud má sny, měl by je naplnit vlastním úsilím, nejen naším majetkem, který jsme si budovali celá léta.“
*******
Slovo závěrem
Jana mi na konci rozhovoru poděkovala a s úsměvem se rozloučila. Možná už ví, že je načase, aby si s manželem dopřáli trochu toho zaslouženého klidu. Neříká to přímo, ale já vím, že se právě rozhodla nechat si svůj domek jako pojistku na důchod. Ostatně pronajímat ho mohou s manželem také. A možná to bude takový jejich symbol toho, že i rodič si může jednou vybrat sám sebe a pro sebe.
Možná to její syn časem pochopí. A pokud ne? Tak ho to naučí aspoň trochu rozumět tomu, že každý má právo na své sny, i když budou úplně jiné než jeho.
I když to někdy bude náročné, neztrácejte naději a víru v sebe!
Zajímá vás toto téma? Navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
