Článek
Nakupování je kapitola sama pro sebe. A teď si představte, že prý bude lepší, když pojedu na nákup se svým synem. Zní to jako maličkost, že? Ale to byste museli znát jeho povahu. Pro něho je to běžná záležitost, pro mne dobrodružství.
Začíná to už doma. „Mami, už jsi připravená, můžeme vyrazit?“ ptá se, zatím co já se snažím vzpomenout si, kde jsem nechala své brýle, a ověřuji, jestli mám s sebou láhev s pitím. A poslední upomínka nade dveřmi v podobě K+M+B 2025 mi spolehlivě připomene překontrolovat kabelku (klíče), mobil a brýle.
Zaklapne poslední západ zámku u vchodových dveří. Ještě beru za kliku, jestli jsem je opravdu zamkla a následuje fáze „auto“. Usměju se, když slyším, jak křičí „To auto je tak malé. Mamí, proč máš pořád takový starý krám?“ Vím, že se ušklíbne a já na to mávnu rukou.
Jsem pro syna pomalou, a vím to. Nedělám to schválně, ale si už nejsem v chůzi sněhem tolik jistá. Vrátí se, aby mi pomohl. Stěžuje si, že je to boj, ale já vím, že ho to tajně těší, protože má pocit, že si užívá svou chvíli slávy, když už konečně sedím v autě.
Jasně, že proběhnou nějaké řeči, ale dělám, že vlastně nic neslyším. Usměju se a vyrazíme. Tímto prohlašuji expedici Ynnep za zahájenou.
Dojedeme na parkoviště mého oblíbeného obchodu a samozřejmě začne láteřit. „Proč tu nikdy nejsou volná místa k parkování? Co ty lidi dělají, když si mohou dovolit ve všední den trajdat po nákupech?“ Zaparkujeme o kousek dál. Usměju se a povídám „Je to kousek, těch 10 metrů navíc vůbec nevadí.“ Syn zvedl obočí a poručí mi, abych zůstala sedět, že mi pomůže z auta.
Jakmile se „došrondáme“ dovnitř, začne synovo představení. U ovoce mi radí, co si mám koupit. Co je zdravé a co „je pro mne lepší“. Stejně si musím každý trs banánů potěžkat, překontrolovat všechny pomeranče a cibule by také neměla být potlučená. Povzdechne si „Mami, vždyť je to všechno stejný, jen jídlo, nic víc.“ Nezlobím se na něho, protože vím, že není jablko jako jablko.
Pak přijde oddělení pečiva. Syn trpělivě čeká, dokud se nerozhodnu, jestli si mám koupit obyčejné housky anebo sypané mákem. „A co chleba, to nemají obyčejnou Šumavu?“ Jako obvykle syn několikrát protočí oči, protože „kdyby bylo po něm, už bychom byli u pokladny.“
Z peněženky vyhrabu nákupní seznam, který mi vytrhne z ruky a zmizí někde mezi regály. Je mi to jedno, protože jsem našla regál s konzervami. Miluju je, i když vím, že je syn nenávidí. Na vesnici k nám zajíždí mobilní potraviny jednou za nějaký čas a stejně tam nechodím, protože nechci, abych se dostala do řečí, co si kupuji nebo nekupuji. Konzervy jsou jistotou zásob a vydrží měsíce, kdyby se něco semlelo. Člověk nikdy neví.
Naházela jsem pár konzerv do košíku a vidím syna, jak se blíží s plnou náručí všeho možného z nákupního seznamu. Naštěstí všechno překulil do košíku, takže si pro dnešek odpustil revizní komentář „proč to kupuješ, vždyť toho tolik nesníš a budeme to vyhazovat“.
Propleteme se regály s čokoládou a sladkostmi. Brblajícího syna musím usměrnit. „Mami, tohle už ne! Tolik sladkostí nepotřebujeme!“ Moc dobře vím, jak ho honí mlsná a jak se mu rozzáří oči, když ve špajzu najde svou oblíbenou sušenku. A co teprve vnoučata! Vím, že než sladkost, raději ovoce. Ale čokoláda je čokoládou, byť ošizenou!
U pokladny mne syn svým způsobem dojímá. Pokladní se na něho soucitně usmívá. Zřejmě chápe, co to pro něho znamená, vzít mne na nákup. Drží se, ale jakmile vyjdeme ven, vidím jak si hluboce oddechne.
Doma mě vyloží, celý velký nákup vybalí a uklidí. Než se uvaří voda na horký čaj, pohodlně se usadím a zapnu televizi. „Mamko, fakt to musíme dělat takhle?“ zeptá se syn s úsměvem. „Samozřejmě“ odpovím. Vím, že bych si mohla psát menší nákupní seznamy a nákupy by mi vozil průběžně. Jenže bez těch našich výprav by to nebylo ono!
A příště? Příště pojedeme znovu. A on už to ví.
Zaujal vás tento příběh? Máte podobnou zkušenost?
Podělte se o své příběhy do komentářů anebo navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
