Článek
Nevím, jak to ti naši starouškové dělají, že oplývají dokonalým talentem rochnit se v psychice pečujícího člověka. Pečovat o staršího člověka je jako stát na barikádě. Jste vyzbrojeni odhodláním, láskou a občasnými návody z internetu.
Ale pak přijde babička (nebo maminka) a během pár minut vám zboří všechny obranné štíty. Mají na to zvláštní nadání. Napřed jsou z nich křehké dušičky, které chtějí jen trochu pochopení a než se nadějete, už sedíte na gauči jako obviněný na lavici obžalovaných, zatímco vzdálený bratranec z osmého kolena poslouchá historky o tom, jakým jste ztělesněním zla.
„Krmí mě hnusným jídlem!“ hlásí babička sousedce.
„Nikdy mi nevyhoví!“ lamentuje do telefonu.
„A víte, že mám někdy strach o své zdraví?“ špitne a v očích má lesk, který by vyděsil i zkušeného vyjednavače.
A vy? Stojíte v pozadí, držíte prázdný kýbl, který jste právě vynesli, a přemýšlíte, jestli se máte smát, plakat anebo někam utéct a už se nikdy nevrátit. Pocit šaška k nezaplacení!
Čím více jsou blíže našim srdcím, tím více bývají efektivní a celý proces je pro ně podstatně snadnější. Poctivě odstranit mraky dá velkou práci hraničící s vyhořením.
Proměna z trosky na mistra v manipulaci
Jak to dělají? Jednu chvíli vidíte babičku jako zmuchlanou kuličku neštěstí, která sotva drží lžičku, a za pět minut je z ní generál.
Záchvaty, náhlá neschopnost čůrat nebo naopak potřeba čůrat pořád. Pít nebude, protože čím víc pije, tím víc musí chodit na záchod. A na záchod chodit nechce, protože ji bolí nohy. Tak inkontinenční pleny a přebalování. Další problém, protože pleny nosí malé děti, copak je dítě? Tyhle léky si vezmu, ale tamty nechci. Doktor mi nemá co říkat, sama vím nejlépe, co mi pomáhá. Ne, tohle mi nechutná a dnes jíst nechci. Nenos mi to, stejně jíst nebudu. Přemýšleli jste někdy, jak zvládají tak rychle přepnout?
Rodinní odborníci na všechno
Nejlepší část nastává, když se objeví vzdálená tetička anebo sousedka, která s babičkou stráví celých patnáct minut a má jasno.
„Víš, musíš být tolerantní. Staří lidé jsou takoví.“
Opravdu? Děkuji, paní vševědoucí, to mě nenapadlo.
Samozřejmě, že babička je během těch patnácti minut ta nejsladší panenka, co kdy svět viděl. Zmínka o tom, že včera v nemocnici vynadala sestřičkám nebo že doktorům vyčetla způsob léčby? To se neřeší.
A nejlepší je, když občasné návštěvy začnou babičku přesvědčovat o tom, jak by se jí v důchoďáku náramně líbilo! Jak tam jsou všichni hodní, pozorní a laskaví. A že by měla teplo, jídlo i bezpečí. V tu chvíli máte sto chutí fláknout se vším do rohu a poslat drahé rádce na exkurzi místo babičky. Ať si to tam zkusí. Ono by možná stačilo, kdyby se prohodili a vzali si na pár měsíců babičku do domácí péče.
A co pečovatel?
Žonglujete mezi péčí o svého seniora, rodinou, domácností a svými vlastními sny. Koníčky? Zapomeňte. Les? Tak akorát na fotce. Baterky dochází. Péče o seniora je jako nekonečný běh do kopce.
Aby vaše péče dávala smysl, musíte být v pořádku i vy sami. Dopřejte si oddech, požádejte o pomoc, když je toho moc. Zastavte se na chvíli, najděte si svou vlastní radost v maličkostech. Z každé malé radosti si začněte stavět svůj vlastní ostrov klidu.
A hlavně si nikdy nic nevyčítejte a nevztahujte na sebe pocity viny. Nejste superhrdinové. Jste lidé, kteří dělají to nejlepší, co mohou a dokáží. A i když to někdy nemusí být dokonalé, je to dost. Dokonce víc než dost. A jednou, až si budete moci odpočinout a ohlédnete se zpět, uvědomíte si, že jste byli pro někoho světlem, oporou i domovem.
Dáváte svým starouškům pocit, který jim žádný důchoďák nikdy nedá. Hluboký význam toho, že na ně svět nezapomněl! A právě to je něco, na co můžete být opravdu hrdí.
*******
Zaujal vás tento příběh? Máte podobnou zkušenost?
Podělte se o své příběhy do komentářů anebo navštivte můj autorský medailonek, kde najdete odkaz pro své další informace a rady.
*******
