Článek
Dušičky už máme pro letošek za sebou. Ale jistí „duchové“ se v našich životech drží nehledě na roční období. A díky internetu mají žně – ghosting zažil téměř každý, kdo se kdy vydal do vod online seznamování.
Jak zvládnout tyhle „neviditelné“ konce vztahů? Proč někteří lidé radši beze slova zmizí, než aby ukončili věci jako dospělí? A jak se z toho nezbláznit?
Ghosting se jako termín poprvé objevil v roce 2006. Začal se rychle používat k popisu situace, kdy se člověk náhle a bez vysvětlení vytratí z života druhého. Oxfordský slovník ho definuje jako „náhlé ukončení kontaktu s někým, obvykle prostřednictvím elektronické komunikace, bez předchozího varování“ (Oxford Languages).
Dřív by vás někdo prostě přestal zdravit na ulici, nepřišel na rande nebo neodepisoval na dopisy. Dnes máme moderní ekvivalent téhle lhostejnosti (a zbabělosti). A je daleko jednodušší a anonymnější.
Ghosting jako epidemie
Dnešní online svět nám nabízí neuvěřitelnou dostupnost nových kontaktů a partnerů. Máme doslova v kapse přístup k desítkám, možná stovkám potenciálních vztahů. Stačí „swajpnout“ doprava nebo poslat zprávu. Ale právě snadná dostupnost přispívá k tomu, že lidé mizí bez vysvětlení.
Ghostovat vás může kdokoli – kamarád, obchodní kontakt, kadeřník, spolužačka… ale nejčastěji a nejbolestivěji se s ním setkáme v seznamování. Na seznamkách je ghosting téměř běžnou praxí: začnete psát s někým psát. Zdá se skvělý, máte společné zájmy, domluvíte si schůzku… a pak zmizí.
Podle výzkumu z roku 2018 zažilo ghosting ve vztahu 25 % lidí, především z mladších generací, které častěji využívají sociální sítě a online seznamky. Právě tady se rýsuje i jeden z důvodů, proč ghosting tak „kvete“ – pro některé je totiž snazší beze slova zmizet, než se obtěžovat nepříjemným loučením nebo vysvětlováním. Ta čtvrtina platí pro už reálné vztahy, při online seznamování mělo tu čest až 80% lidí.
Ghosting a naše psychika
Ghosting bolí. A může zanechat trvalé jizvy na psychice. Zvlášť u těch, kteří měli to pochybné potěšení a „užili“ si ho opakovaně. Proč? Protože ghosting není jen ztrátou kontaktu, ale hlavně ztrátou odpovědí. Když se někdo náhle odmlčí a vy nevíte proč, co jste udělali špatně. A vlastně ani to, jestli vůbec někdy dostanete odpověď. Tento pocit je často zdrojem silného stresu a bezmoci.
Často taky vyvolává pocit odmítnutí a úzkosti. Lidé se pak ocitají ve stavu, kdy jim chybí jakékoliv uzavření nebo vysvětlení. A začnou o sobě pochybovat. Pak není divu, že se dotyčný často začne cítit provinile. Jako by přece NĚCO musel provést, aby si takové jednání zasloužil.
A pak ta zklamaná očekávání a představy o budoucnosti… ne že bychom se s nimi nemuseli vyrovnávat i při „klasickém rozchodu“, ale takhle bolí snad ještě víc.
Jak se vypořádat s ghostingem
Úplně nejdůležitejší věc, kterou musíte vědět: ghosting vypovídá o druhé osobě, ne o vás. Ghosting není osobním selháním, i když se tak může zdát. Je to jednoduše způsob, jakým někteří lidé řeší (či spíše neřeší) své vlastní strachy a neschopnost komunikovat. Tento druh zkušeností nás může naučit, jak si vážit těch, kteří si s námi sednou a mají odvahu na poctivou konverzaci – i když je těžká.
Ať už jste někdy byli „vyghostováni“ nebo se obáváte, že to zažijete, nemusíte klesat na mysli. Ghosting je sice bolestivý, ale berte to takhle: když se někdo vytratí jako cukrář, pravděpodobně vám do budoucna ušetřil pár vrásek. Možná vám jeho odchod pomůže uvědomit si, jaké vlastnosti opravdu hledáte.
A kdo ví, třeba vám zůstane i zábavná historka z „duchařských“ seznamovacích příběhů, kterou jednou budete sdílet s tím správným člověkem – tím, který jen tak nezmizí.
Zdroje:
