Článek
Objektivní nároky na sama sebe máme málokdy. Většinou se soudíme subjektivně, příliš přísně.
Co tím myslím? Představím si třeba, jaké nároky mám na svého partnera, na své přátele, na rodinu. Co od nich očekávám, že dosáhnou, jak se budou chovat atd. Pro jednoduchost se teď pokusím vybavit si někoho ve mém okolí, kdo je mi nejpodobnější. Myslím tím, že má podobné vzdělání, věk, rodinnou situaci, asi je i stejného pohlaví jako já.
V jaké chvíli bych tomuto člověku řekla, že je šikovný, úspěšný, dělá věci dobře. Třeba si představím, že spolu sedíme na kávě a ta osoba mi vypráví o svém životě v poslední době. Možná jsem i v poslední době byla v podobné situaci, tak si na ni pokusím vzpomenout.
A teď se zkusím stejnýma očima podívat na sebe. Posuzuju se stejně jako jsem posuzovala úspěchy a neúspěchy toho druhého člověka? Nebo jsem na sebe nekonečně přísnější? Většinou je to ten druhý případ.
Často totiž vlastní úspěchy velice rychle zapomínáme, stávají se pro nás samozřejmými. Protože je žijeme, rychle se okoukají. Ale zato neúspěchy…
Ještě po letech se nám někdy stane, že si vybavíme nějakou blamáž, která se nám „povedla“ a stále se z ní potíme hrůzou. Nebo nějaký čin, na který nejsme zrovna pyšní nám i po letech, i když jsme udělali dávno všechno pro to, abychom jej napravili, stále číhá v naší hlavě. Aby na nás vybafnul a připomenul, že nejsme dokonalí.
Ale to přece nejsme nikdo, ne? … Ale nikdo není já, co? Na mě tohle neplatí, já se musím snažit být co nejdokonalejší. To jsou možná některé myšlenky, co nám znějí v hlavě. Tohle přemýšlení ale nedovolí mít spokojený život. Protože při usilování o dokonalost, o absolutní eliminaci chyb se nám nejen z života vytratí všechna radost, ale bude to mít zásadní dopad i na naše duševní zdraví.
Takže když se přistihnu, že takhle přemýšlím, že jsem na sebe příliš náročná, zkusím si představit, že mluvím se svým kamarádem/kamarádkou. Jak bych v tomhle případě hodnotila svoje chování? Dokážu se povznést nad chyby a oslavit své úspěchy?
