Článek
Komunikace je náročná disciplína. Všichni máme vlastní, unikátní pohled na svět a není výjimkou, že se poměrně liší od úhlu pohledu našich blízkých. Jediným známým způsobem, jak si můžeme naše názory sdílet, je mluvit spolu. Jak se ale vyvarovat chybám, které můžou vzájemné pochopení sabotovat?
Prvním krokem, jako ostatně u všeho, je uvědomit si, že nejspíš občas nějaké ty „boty“ v komunikaci dělám i já. Co se objevuje nejčastěji?
Asi tou úplně nejčastější chybou je to, že předpokládáme. Předpokládáme, že to ostatní mají stejně jako my, soudíme je podle sebe. Tak to ale vůbec být nemusí. Každý z nás vidí svět naprosto unikátníma očima, každý z nás vychází z naprosto unikátní životní zkušenosti.
Pomáhá ptát se druhého, co si myslí a co cítí. Jak prožívá určité situace. Prostě vnést do naší komunikace empatii.
Zkusme akceptovat, že ostatní můžou vidět stejnou situaci jinak než my. Proto je důležité používat v komunikaci popisný jazyk. A nebát se doptávat, když mi něco není úplně jasné.
Je úplně v pohodě použít třeba větu: „Když jsi říkal A, myslel jsi tím…“ To může pomoci vyhnout se vzájemnému nepochopení a případnému sporu. Někdy nám naše ego trochu brání v tom se ptát. Máme pocit, že tzv. budeme za blbce. Ale bez dalšího doptávání reálně hrozí, že nám za chvíli komunikační šum způsobí nepříjemná nedorozumění.
Rozbuškou zvlášť v partnerských vztazích bývá zevšeobecňování. Takové ty věty: „Ty vždycky, ty nikdy,…“ - doplňte podle vlastní zkušenosti. Na to i ti vyrovnanější z nás často reagují se silou uragánu. Dá se poměrně jednoduše naučit se těmto větám vyhnout. A nebo se opravit, když nám ze zvyku vylítnou.
Nekvalitní komunikace má tendenci končit konfliktem
Všem se nám stává, že se občas tolik soustředíme na to, co my budeme chtít říct, na náš další argument, že neposloucháme. Sice asi slyšíme, co ten druhý říká, ale nesoustředíme se na skutečné poslouchání. Na tón hlasu, intonaci, konkrétní slova. Aktivní naslouchání je základním předpokladem plynulé komunikace.
Schválně si na to zkuste občas vzpomenout. Jak často jen čekáme, až druhý domluví, aniž bychom ho skutečně vnímali?
Na druhou stranu i naše vlastní intonace a řeč těla hrají v tom, jak působíme na druhého, zásadní roli. Neverbální komunikace je stejně tak důležitá, ne-li důležitější. Takové to staré známé: „Nejde o to, CO říkáš, ale JAK to říkáš.“ A zkřížené ruce nebo obracení očí v sloup nás k harmonické komunikaci nedovedou.
Všichni máme ego. A to ego někdy nechce slyšet, že děláme chyby. Ale nepřijímání zpětné vazby nás často brzdí v dalším rozvoji a vzájemnému pochopení opravdu nepomáhá. Ač je to někdy obtížné přijmout, konstruktivní (s důrazem na to konstruktivní) zpětná vazba nám pomáhá zlepšovat se a posouvat se dál.
Takže buďme vděční každému, kdo si dá tu práci a poskytne nám ji. Je na nás, abychom ji v klidu vyhodnotili a vzali si z ní poučení. Nakonec s ní ne vždy musíme nutně souhlasit, vzít ji na vědomí je ale dobrý nápad.
Zažít si všechna tato pravidla vyžaduje čas a trénink. Překonat zvyk trvá. Ale odměnou nám bude zlepšení vztahů s našimi nejbližšími a třeba i v pracovním kolektivu.
A to stojí za trochu námahy, nemyslíte?
