Článek
Vyrůstáme obklopeni vzory toho, jak mají vypadat vztahy. Jako malé děti si bereme inspiraci především z naší rodiny, ať už vědomě, nebo nevědomě. Vidíme, jak se k sobě chovají rodiče. Od nich nasáváme, co je „normální“.
Některé věci nás přitahují. Ty jednou (až budeme velcí) chceme zopakovat. Jiné zase úplně odmítáme, protože „takhle já rozhodně žít nebudu!“
Jenže kdo z nás se někdy nezastavil uprostřed hádky s partnerem s myšlenkou: „Páni, tohle říkal/a moje máma/můj táta úplně stejně!“ A najednou to, co jsme považovali za příklad toho, jak to nedělat, je naše každodenní realita. Proč to tak je? A co je ideální vztah?
Vztah jako odraz našich představ a mýtů
Do našich vztahových představ nepromlouvá ale jen rodina. Pohádky a romantické komedie dokážou vykreslit lásku tak, že si ji mnozí malujeme až moc na růžovo.
Kolikrát jsme v dětství viděli princeznu čekající (dlouho, věrně, neochvějně) na svého prince? Kolikrát nás pohádky naučily, že ten pravý musí být rozervaný hrdina, který překonává překážky, aby nás zachránil?
Jenže co když v realitě tenhle hrdina spíš bojuje s démonem alkoholem a vítězství je v nedohlednu? Co když princ zmizel do jiného království a vrátit se fakt neplánuje? Pomáhají nám romantické příběhy najít opravdové štěstí nebo jen vytvářejí nereálná očekávání?
Možná pomůže položit si otázku: Je tohle láska, kterou opravdu hledám? Nebo láska, kterou jsem byla naučena hledat? Když tohle předložím klientům, vždy přijdou s něčím, co zní jako z filmu. Ať už je to názor, že žena se má dobývat, nebo představa, že dokážeme vyléčit zlobivého kluka a udělat z něj ideálního partnera.
Možná nám tahle romantická klišé připadají neškodná. Tyhle kulturní ideály ale můžou výrazně ovlivnit naše vnímání a očekávání ve vztazích. Často pak vnímáme romantickou lásku jako něco, co má překonávat překážky. To ale není vždycky nejzdravější přístup.
Dědictví, které si (chtě nechtě) neseme
Některé vzory, které si z rodiny přinášíme, můžeme v dospělosti ocenit. Když jsme třeba vnímali rodiče, jak si vždy dokázali vzájemně naslouchat a byli k sobě laskaví, máme dobrý základ pro vlastní vztahy. Jenže ne vždy je to tak růžové. Někdy v sobě neseme i návyky, které nás v dospělosti limitují. I když si toho třeba nejsme plně vědomi.
Například Markéta, má klientka, vyrůstala v rodině, kde otec měl vždy poslední slovo. Tenhle vzorec ji také provázel v jejích vztazích. I když si to sama neuvědomovala. Když jí partner nevyhověl, brala to jako osobní útok a těžce nesla. Postupně jsme rozklíčovaly, že tohle chování převzala z domova – přestože ho nechtěla opakovat. Když si to uvědomila, dokázala s tím začít pracovat a postupně měnit vlastní reakce.
Naše rodinné vzorce ovlivňují vztahová očekávání více, než si myslíme. Rodinné interakce mají totiž zásadní vliv na náš postoj ke vztahům. Jde o to, že co jsme zažili doma, považujeme za základ „normálu“, ke kterému se podvědomě vracíme.
Jak si tedy najít „toho pravého“?
Na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď ani univerzální pravda. Základem je zkoumat, odkud se naše očekávání vlastně berou. Ať už nás babička učila, že „muž má být hlava rodiny,“ nebo nám romantické filmy tvrdily, že „opravdová láska bolí,“ vždy stojí za to se ptát: Pomáhají mi tyhle myšlenky, nebo už je čas je odložit?
Ideální vztah totiž nemá žádná předepsaná pravidla, jak by měl správně vypadat. Skvělý vztah je takový, kde oba partneři nacházejí prostor k růstu, cítí se bezpečně a dokážou se navzájem podpořit i v momentech, kdy se všechno nedaří podle představ.
Nebojme se hledat a každý den zjišťovat, co pro nás opravdu znamená žít ve vztahu, ve kterém chceme být. Možná to nevypadá jako námět na román. Ale chceme opravdu žít v příběhu plném zvratů a ran osudu, nebo raději v partnerství, kde můžeme být sami sebou?
