Článek
Pláč je přirozenou lidskou reakcí na silné emoce, ať už jde o smutek, radost nebo frustraci. Proto je zvláštní, že někteří muži často pláčou u filmů, ale zůstávají zdánlivě silní a bez slz v okamžicích skutečného životního smutku. Například jako je úmrtí blízkého člověka.
Setkávám se s tím ve své koučovací praxi - některé mé klienty to dost mate. Cítí se jako emočně ploší a nedostatečně citliví lidé. „Proč nedokážu brečet, když se v mém životě děje něco strašného?“
Tenhle fenomén si můžeme vysvětlovat z několika různých perspektiv - společenskými normami, psychologickými mechanismy a specifikami emoční reakce na různé podněty.
Nejčastější důvody
Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících mužské chování v kontextu emocí jsou společenské normy. Tradiční vnímání mužnosti (maskulinity) totiž často zahrnuje představu, že muži by měli být silní, odolní a emočně rezervovaní.
Tyhle normy mohou způsobovat, že muži pociťují tlak zůstat klidní a neplakat. Zejména v situacích, kdy je očekáváno, že budou oporou pro ostatní, jako je například úmrtí v rodině. V těchto momentech mohou muži považovat pláč za projev slabosti. A to je v rozporu s jejich vnitřním obrazem o tom, co znamená být mužem.
Z psychologického hlediska může být rozdíl mezi pláčem u filmů a v reálných tragických situacích vysvětlen rozdílnými mechanismy emocionální regulace. Filmy jsou umělým prostředím, které nabízí bezpečný prostor pro vyjádření emocí.
Muži mohou cítit, že je přijatelnější plakat při sledování filmu, protože to nevyžaduje skutečné emoční investice a nenese to stejný společenský dopad jako pláč ve skutečné krizové situaci.
Naopak, když čelí skutečné ztrátě, muži mohou podvědomě potlačovat své emoce. Aby si zachovali kontrolu a byli schopni zvládnout situaci prakticky. Tento proces může zahrnovat mechanismy, jako je disociace nebo potlačení emocí. Což vede k tomu, že zůstávají zdánlivě klidní i v situacích, kdy by bylo přirozené plakat.
Dalším důležitým faktorem je empatie a identifikace s postavami ve filmu. Filmy často využívají silné vizuální a hudební prvky, aby vyvolaly emocionální reakci. Muži se mohou snadno identifikovat s hrdiny a jejich příběhy. To může vést k tomu, že prožívají jejich osudy velmi intenzivně.
Tento druh emočního prožitku může být pro muže osvobozující, protože není spojen s reálným životem a nenese riziko skutečné ztráty. Třeba většina mužů v mém okolí celkem bez problémů přizná, že brečeli na konci Statečného srdce.
Nakonec bych chtěla zmínit i roli výchovy ve vztahu k emocím. Mnoho mužů nebylo vychováváno k tomu, aby otevřeně projevovali své emoce. Specificky smutek. Vztek je v pořádku, být smutný je slabost. To může vést k tomu, že nejsou schopni adekvátně zpracovat a vyjádřit své pocity v reálných krizových situacích.
Filmové scény jim však mohou nabídnout možnost, jak se vypořádat s potlačenými emocemi v kontrolovaném prostředí. Myslím, že je možné je využít i jako jakýsi „trenažér“, na kterém je možné si projev emocí vyzkoušet.
Být smutný je v pořádku
Důvodů, proč určití muži nedokážou plakat, když „o něco skutečně jde“, je celá řada. Porozumění těmto faktorům může pomoci lépe pochopit, jak muži prožívají a vyjadřují své emoce. Když nepláčou, neznamená to, že nic necítí. Zároveň bych byla ráda, kdyby společnost dospěla k tomu, že pláč je přirozenou součástí lidské zkušenosti bez ohledu na pohlaví.
Tenhle emoční ventil pomáhá zpracovávat naše prožitky. Snad se daří další generace mužů vychovávat k tomu, že brečet není ostuda ani projev slabosti.
Zdroje:
